cc by flickr / .Martin. https://flic.kr/p/LHTAo

cc by flickr / .Martin. https://flic.kr/p/LHTAo

Změna okolností

Název: Změna okolností (A Change in Circumstance)
Autor: Ruth M.King
Překladatel: Channach
Žánr: trocha akce, trocha romance a kapička humoru
Fanfiction: Stargate SG-1

Časová osa: 2001, 2010, 48 Hours a  cokoli od 5. série

Shrnutí: SG-1 se vydává zachránit velvyslance Faxtona.

Byl čas jít domů.

George Hammond si při pohledu na tři individua okupující stůl povzdechl. Jako jejich velící důstojník cítil povinnost oznámit jim, že párty skončila. Všichni měli pro své chování omluvu, ale i přesto…tohle bylo špatné, zvlášť když byl večírek právě jejich nápadem. Nikdo pořádně nevěděl, co se vlastně slavilo. Teal´c si stále ještě nebyl jistý, co se stalo a proč jsou ostatní tak šťastní, že ho vidí. Na tom nezáleželo, muži a ženy pod Hammondovým velením nepotřebovali k oslavám mnoho důvodů…a alespoň to tady nikdo nerozmlátil.

Hammond vypil poslední kapku piva, postavil se a zamířil směrem k členům SG-1. Ze tří osob zhroucených před ním byl Daniel Jackson prvním odpadlíkem. Časový posun ho zlomil hned na začátku večera a mladý muž teď ležel tváří dolů v kaluži rozlitého piva. O’Neillovo chování se dalo omluvit nejméně. Bylo mu jasně řečeno, aby šel domů a odpočíval. Tento rozkaz otevřeně ignoroval…a udělal sakra dobře, protože jinak by tady Teal’c teď nebyl. Tak si plukovník dal nohy na stůl (proto to rozlité pivo) a zavřel na pár sekund oči…to bylo před dvěma hodinami. Ačkoli když začalo karaoke, jeho chrápání přestalo další štamgasty obtěžovat. Carterová byla poslední, kdo usnul. Kofein, kterým ji plukovník celou dobu naléval, se konečně z jejího systému odplavil a její tělo to prostě vzdalo. V jednu chvíli si vesele povídala s Dr. Fraiserovou a v další…byla schoulená s hlavou odpočívající v O’Neillově klíně. Ten ji automaticky chytil za rameno, aby zabránil jejímu pádu na úzkou lavičku.

Tak tady jsou…jeho nejlepší tým…spící spánkem spravedlivých. Hammond je, jako obvykle, ten, kdo musí zazvonit budíček a zatáhnout je zpět do reality. Začal s Jacksonem, zatřásl mu ramenem. Daniel se nadechl, šňupnul si pivo a začal se dusit.

„Co je?“ zalapal po dechu.

„Je čas jít, Dr. Jacksone,“ odpověděl Hammond.

„Proč? Co se stalo s večírkem?“

Generál otázku ignoroval a přesunul se k majoru Carterové.

„Ehm…pane…nevím, jestli to chcete udělat…“

Příliš pozdě. Jen co se Hammondova ruka dotkla Saminy nohy, její chodidlo vystřelilo a generál se ocitl na špatné straně její boty.

„Většinou do ní šťoucháme klackem,“ dodal Daniel.

„Chápu proč,“ těžce oddechoval Hammond a otíral si slzy z očí.

Pohyb byl pro Sam dostatečně silným podnětem k probuzení. Když zjistila, kde její hlava spočívá, rychle se posadila a zpozorovala postiženého generála.

„Můj Bože…Pane…omlouvám se.“

„V pořádku, majore…líbí se mi váš přístup.“

O’Neill se probudil sám. Chvíli kolem sebe tápal, jako by něco postrádal, teprve potom otevřel oči. Protáhl se a zamračeně se podíval na skupinu lidí, kteří ho obklopovali.

„To člověk nemůže na pět minut zavřít oči?“ dotazoval se.

„Vašich pět minut vypršelo před dvěma hodinami.“ řekl Hammond.

„Vy jste budil Carterovou?“

„Jak to víte?“

„Ten pohled plný bolesti.“

Carterová nevypadala po komentáři svého velícího důstojníka dvakrát potěšeně. Vlastně, vypadala, že každou chvíli opět usne. Plukovník zíval a Daniel si zaujatě prohlížel louži rozlitého piva. Hammond si uvědomil, že je odpovědný za to, aby se všichni dostali domů v pořádku. Buď dostane domů je, nebo obavami o ně do předčasného hrobu sebe.

„Pojďte,“ rozkázal, „odvezu vás domů…kde zůstanete do pondělního rána. Vyjádřil jsem se jasně?“

„Ano, pane,“ zamumlali Jack s Danielem.

„Majore Carterová?“

„Pane, plánovala jsem, že se podívám, zda můžu spravit ruské DHD* a…“

„Majore Carterová?“

„Ano, pane.“

„Sejdeme se na parkovišti za pět minut.“

Pro jednou SG-1 splnila jeho rozkazy. O’Neill si sedl na sedadlo spolujezdce, zatímco Daniel a Sam obsadili zadní sedačku. Než vyložili Daniela, Sam opět usnula. Hammond se rozhodl vzít ji domů jako další, i když byl Jackův dům blíž.

„Chcete ji probudit?“ zeptal se Hammond, když dojeli před její dům.

„Co kdybych ji odnesl dovnitř?“ navrhl Jack.

Byl to férový kompromis. Hammond se díval, jak Jack zvedá svou zástupkyni. Zvedl ji snadno, jako by byla dítě. Generálovi neušel Jackův něžný, pro něj tak necharakteristický, výraz, ale ignoroval ho a jednoduše požádal o Saminy klíče. Vstoupili do domu a tiše procházeli tmavými místnostmi.

„Kde má ložnici?“ šeptal Hammond.

„Jak to mám vědět?!“ zasyčel Jack zpátky, „zkuste tyhle.“

Ukázalo se, že natrefili na šatnu, ale nakonec dokázali najít její ložnici bez větších problémů. Hammond odstranil pokrývky, když ji Jack pokládal do postele. Odstoupil dozadu a sledoval, jak Jack svléká Sam bundu a boty. Major se ani nepohnula, nedbala pozornosti, které se jí dostávalo. Jack přes ni jemně přehodil přikrývku a zachumlal ji. Sam se zavrtala do tepla a ve spánku se usmívala.

Jack vypadal, že by si nejraději lehnul vedle ní, ale Hammond duchaplně zakašlal a připomenul mu tak svou přítomnost. Plukovník se pro sebe ušklíbl.

„Vezměte mě domů, Georgi,“ řekl, „ než udělám něco, čeho budeme všichni litovat.“

Hammond nebyl neznalý a sympatizoval s ním jak jen mu to situace dovolovala.

„Vy ji milujete,“ řekl prostě.

„Jo,“ odpověděl Jack.

Nebyl v tom sarkasmus, žádná bravura…jen pouhé konstatování faktu.

„Mrzí mě to,“ řekl Hammond.

„To je v pořádku. Mám na mysli, proč by se někdo jako Sam zajímal o muže, jako jsem já?“

„Synu, znám Sam už dlouho…a myslím, že z mnoha důvodů. Jacku, jste dobrý chlap.“

„Jo…správně.“

„Chápu, že je tohle těžké pro vás oba.“

„Víte, kdy je to nejhorší? Když jsme na misi. Je mokro a zima…přijde ke mně a usměje se…Bože, voní krásně, i když jsme po uši v bahně. Příliš moc informací?“

„Zapomenu na to, co jste právě řekl.“

„Děkuji, pane.“

„A počkám na vás venku…pokuste se nebýt tady moc dlouho.“

Generál se zastavil ve dveřích a pohlédl zpátky. Právě v tu chvíli políbil O’Neill majora Carterovou na čelo.

*** *** *** *** *** *** *** ***

Sam se probudila se silnou bolestí hlavy…divila se proč má na sobě včerejší oblečení. Pamatovala si bar, pamatovala si Hammonda, který je vezl domů…převrátila se a objala druhý polštáři. Z nějakého důvodu ji překvapilo, když našla druhou stranu postele prázdnou. Vzpomněla si, že ji plukovník O’Neill určitě nesl do domu. Pak si vzpomněla na mlhavé dunění mužských hlasů, jako kdyby plukovník a generál mluvili…o ní.

Prudce se posadila, když si uvědomila plukovníkova slova.

Vyslovil to!!! Řekl to generálu Hammondovi!!! Dobře, možná byl trochu pod vlivem alkoholu, ale to nebyla omluva. Plukovník byl až moc dobře trénovaný na to, aby mu něco takového uklouzlo…ledaže by se snažil dostat je oba před vojenský soud.

Sam vylezla z postele, cestou shazovala oblečení a zamířila rovnou do sprchy. Jak se má sakra v pondělí postavit Hammondovi tváří v tvář? Nebude schopná podívat se mu do očí. Opřela si hlavu o stěnu sprchy. Tohle musí přestat. Musí to s plukovníkem vyřešit hned teď. Neobtěžovala se se snídaní. Hodila na sebe nějaké oblečení, skočila do auta a jela k plukovníkovi.

Přestože bylo stále brzy, byla si Sam celkem jistá, že Jack bude vzhůru. Jeho zvyky znala dost dobře. Býval první vzhůru, když byli na misi. Vždycky byl někde poblíž…i když nebyl ihned k nalezení. Objevila ho poklidně snídat vzadu na terase. Byl kompletně uvolněný…káva v jedné ruce, noviny v druhé a z pozadí se ozývalo rádio. Nedbaje na fakt, že se staví na obdiv veřejnosti, nebyl ještě ani převlečřený, pořád měl na sobě věci na spaní. Tedy, předpokládala, že spí v boxerkách a tričku. Mohl spát nahý…Sakra. Proč se jí takové myšlenky vůbec plíží do hlavy?

V jistém smyslu mu Sam záviděla. Nepotřeboval toho moc, aby se zabavil. Nikdy nepotkala nikoho, kdo nacházel tolik potěšení v nicnedělání. Na druhou stranu, to mohlo být k zbláznění. Sam nikdy nebyla šťastná, dokud neměla alespoň deset věcí na práci…všechny samozřejmě důležité. Což byl další důvod, proč byli absolutně neslučitelní. A přesto si Sam nemohla pomoct a začala přemýšlet, jaké by to bylo sedět tady s ním, jednu ruku by jí nedbale položil kolem ramen…zatřepala hlavou, aby z ní takové fantazie dostala, a udělala pár kroků, aby…

„Co jste si sakra myslel, že děláte?“ zaútočila.

„Dobré ráno Carterová,“ odpověděl, „Kávu?“

„Cože?“

„Cože?“

„Plukovníku!“

S lítostí odložil noviny a věnoval jí plnou pozornost.

„Slyšela jsem, co jste říkal generálu Hammondovi,“ začala.

„A?“

„O co se snažíte?“

„Carterová…on to ví, jasné?“

„Jenom proto, že jste mu to řekl!“

„Musel by být pěkně hloupý, aby nepoznal, že mezi námi něco je.“

„Vážně?“

„Sakra polovina základny si myslí, že to spolu děláme! Vsázejí se.“

„Co?“

„Slyšela jste…tipnul jsem si 13. říjen!“

„Vy jste si vsadil!“

Sam zbělela zlostí. Ten arogantní, sebestředný…

„Nebojte se, použil jsem jiné jméno,“ dodal podle něj konejšivým hlasem.

„Nemůžu tomu uvěřit.“

Sam se opírala o zábradlí a snažila se udržet svůj hněv pod kontrolou. Nechtěla ke svým obviněním přidat útok na velícího důstojníka.

„Už jste jedla?“ zeptal se plukovník.

„Ne,“ přiznala Sam.

„Tak pojďte.“

Nevěděla, co jiného dělat, a tak jej následovala do kuchyně. Plukovníkovi se opět podařilo proměnit se z absolutního idiota ve vlídného, starostlivého muže. Tato schopnost ji vždy vykolejila. Věděla, že by měla odejít, ale zjistila, že tady stojí a sleduje, jak pro ni připravuje palačinky a slaninu. Možná že když v sobě bude mít nějaké jídlo, bude moct uvažovat jasně.

Přenesl její snídani na terasu a potom se vrátil pro kávu a džus. Když nepočítala, že jí dřív zalil kávu, tohle bylo poprvé, co Sam ochutnala plukovníkovu domácí kuchyni a nebylo to až tak špatné. Sedl si na protější židli a vrátil se ke svým novinám. Nechal ji sníst snídani v klidu. Bylo to velmi příjemné … dokonce jí podal část svých novin.

„Ještě kávu?“ zeptal se, když vyčistila svůj talíř.

„Prosím.“

Vrátil se s konvicí a dolil jim hrnky. Složil noviny a věnoval jí plnou pozornost.

„Pane, víte, že mám pravdu“ začala Sam, „tohle musí přestat.“

„Tohle?“

Gestikulovala kolem sebe, „Je nám spolu až moc příjemně. Vzpomeňte si na to, co se stalo včera v noci v baru.“

„Pokud si dobře vzpomínám, tak jste na mně usnula. S tím nemám nic společného.“

Sam se zhluboka nadechla a snažila se znovu uklidnit.

„Na tom nezáleží. Co se snažím říct, je…“

„Zvážila jste jinou možnost?“

„Jakou jinou možnost?“

Sam nedokázala nic jiného vymyslet, ač se snažila sebevíc. Plukovník znal předpisy stejně dobře jako ona. Vstal ze židle a sklonil se k ní. Sam se trochu odtáhla, ale on jí se nepokusil dotknout.

„Možná je načase s tím přestat bojovat?“ navrhl. „Miluju tě, Sam, a moje city se nezmění.“

„Já…“

„Nemusíš nic říkat. Jediné co chci je šance. Měli bychom zajít za Hammondem…uvidíme, jestli by s něčím nepřišel.“

„Mohlo by nám to zničit kariéry.“

„Ne nezbytně. Z mého úhlu pohledu…bych získal víc, než ztratil.“

Sam po jeho upřímných slovech zčervenala.

„Jestli nám generál nedokáže pomoct, tak to uděláme po vašem.“

„Po mém?“

„Jo. Úplně se stáhnu. Žádné další pozvání na ryby, nebudu se poflakovat kolem, když budete chtít pracovat a otravovat vás ohledně společenského života…“

Znělo to lákavě. Nabízel jí život, kde by pro ni nebyl víc než velícím důstojníkem. Problém byl v tom, že nevěděla, jestli tohle vážně chce. Něco neskutečně cenného by tak zmizelo. Plukovník zvedl ruku a přejel jí prsty po tvářích. A než mohla reagovat, přitiskl své rty na její. Měkce, neobratně ji políbil…Sam, aniž by chtěla, jeho polibky opětovala.

„Nemůžeš mi říct, že tohle je špatně“ zašeptal.

„Dobře, v pondělí ráno půjdeme za generálem“ rozhodla.

„Děkuju.“

*** *** *** *** *** *** *** ***

Když přišlo pondělní ráno, Jack už po několikáté změnil názor. O vztah se Sam stál, ale vrtalo mu hlavou, jestli to bylo k ní fér. Jestli na ni moc netlačil. Pravděpodobně by ho začala nenávidět. Ale měla pravdu v jedné věci, to, co se mezi nimi děje, musí začít řešit…a tohle byl jediný způsob, který Jack znal.

Sam se k němu připojila cestou do zasedačky.

„Po poradě?“ zeptal se.

Přikývla a věnovala mu chabý úsměv. Nevypadala vůbec spokojeně. A Jack věděl, že jako férový chlap, jí musí nabídnout cestu ven.

„Nemusíme to udělat,“ ujistil ji.

„Ano, musíme,“ odpověděla, „i naše city můžu vystavit tým nebezpečí. Nezáleží na tom, jestli podle nich jednáme nebo ne.“

Bylo to poněkud chladné zhodnocení jejich situace, ale ve své podstatě bylo správné. Zjemnila svá slova dalším úsměvem, který ho tentokrát doopravdy zahřál u srdce. Tohle vyjde…cítil to.

Jackovi vydržela dobrá nálada celé dvě minuty. Vstoupili do zasedačky a našli tam čekajícího generála Hammonda. Výraz jeho tváře vypovídal o vážnosti situace. Radostné ´dobré ráno´ zamrzlo Jackovi na rtech a tak se společně se Sam v tichosti posadili. Hammond se nikdy nezdržoval formalitami a tak ihned začal poradu.

„Bez pochyby si pamatujete velvyslance Faxtona a skutečnosti, které vedly k jeho zajetí Ascheny.“

Jack zaregistroval, jak si Sam znepokojeně poposedla. Nepřekvapovalo ho to, vždyť musela nechat toho muže na nepřátelském území. A velvyslanec ji balil…hodně.

„Plukovníku?“ dotázal se Hammond, když vycítil, že Jackova pozornost sklouzává jinam.

„Promiňte,“ omluvil se Jack.

„Tok´rové monitorují planety Aschenské konfederace a věří, že velvyslance zaměřili.“

„A po nás chtějí, abychom ho dostali zpátky,“ doplnil Jack. Nebyla to skutečná otázka. Jack věděl, kam tohle všechno míří.

„Pane, já jsem ho tam nechala,“ řekla Sam.

„Carterová, neříkám, že bychom to neměli udělat.“

„Vskutku. VelvyslanecFaxton se ukázal být čestným mužem,“ dodal Teal´c.

„Ale oblíkat se neuměl.“

„Jacku…“ napomenul ho Daniel.

„Dobře, dobře…kdy odcházíme?“

„Ihned se vydáte na P5J978, Tok´rové tam čekají s lodí,“ pokračoval Hammond.

„Nemůžeme prostě použít bránu?“ zeptal se Daniel.

„Ne, když nevíme, co na vás čeká na druhém konci. Maskovací zařízení bude na této misi neocenitelné.“

„Správně.“

„Běžte se převléct, odcházíte za dvacet minut. A nemusím vám připomínat, že president osobně dává této misi nejvyšší prioritu. Dostaňte ho domů.“

„Dostaneme, pane.“ odpověděl Jack, jeho oči však byly upnuty na Saminu sklíčenou tvář.

Svou budoucnost viděl Jack černě. Proč by Sam riskovala svou kariéru, když se starý dobrý velvyslanec Joe vrací na scénu? Věděl, že by to tak neměl cítit, ale nemohl si pomoct. Už byl tak zatraceně blízko. Tak tak se zdržel dalších sarkastických poznámek, když pospíchali do šatny. Sam vypadala, jakoby se jí ulevilo, takhle si aspoň její výraz vyložil. Nezmínila se o jejich úmluvě, stejně jako to neudělal on. Takhle to pravděpodobně bude lepší. Sam mu mohla všechno určitě perfektně osvětlit, ale to by bolest v jeho srdci stejně nezmírnilo. Navíc, ztratil se dobrý člověk a Jackovou povinností bylo dostat jej zpátky…za jakoukoli osobní oběť.

Přišli do místnosti s bránou pět minut před tím, než vypršelo Hammondovo ultimatum. I Daniel hodil zadkem a převlékl se do plné výstroje v rekordním čase…pravděpodobně protože mu tato mise nedovolovala přenášet s sebou polovinu knihovny. Ačkoli Jack byl osobně přesvědčen, že si Daniela pár knížek někam tajně nacpal. Jeho batoh byl vždycky těžší než batohy všech ostatních.

„Tak co, myslíte, že potkáme tátu?“ zeptal se Jack Sam, během procesu zadávání adresy.

„V to doufám. Dlouho jsme se neviděli,“ odpověděla.

„Pokud si nemyslí, že má tentokrát velení…“

„SG-1 máte zelenou,“ dolehl k nim Hammodův hlas přes reproduktor.

Jack mu před tím, než nechal svůj tým projít bránou, krátce zamával. Planeta, na kterou dorazili, byla jako stovky ostatních…stromy a déšť. Tohle byl nejčastější scénář.

Jacob Carter na ně už čekal. Šířily se ošklivé zvěsti o tom, že ho nejvyšší rada Tok’rů nevysílala na tyto mise, aby se mohl vidět se svou dcerou…ale protože byl jediným agentem, který mohl Jacka O‘Neilla snést po delší dobu. Jack tomu ani slovem nevěřil. Sam spěchala za otcem, aby ho na přivítanou objala. Pak si bývalý generál potřásl rukou s Jackem.

„Jste připraveni?“ zeptal se.

„Jak jen to jde,“ odpověděl Jack.

Goa´uldská nákladní loď čekala kousek od brány. Jackovi se málem zastavilo srdce. Alespoň jednou by mohli cestovat něčím pohodlnějším. Bylo by hezké mít více než dvě křesla…a toaletu, ale to už by si toho přál asi moc. Doufal v krátký let, ale měl svou zkušenost s výrazy jako mezihvězdné vzdálenosti…

„Jak dlouho poletíme?“ zeptala se Sam otce.

„Pět dní,“ odpověděl Jacob, „tohle je nejblíž, jak jsme se mohli dostat.“

Jack si vyměnil pohledy s Danielem a Teal´cem.

„JacobeCartere, budete potřebovat mou asistenci coby druhého pilota?“ zeptal se Teal´c.

„Pokud chcete,“ odpověděl Jacob.

Jack věděl, že na něj vyzráli, takže se ani nenamáhal něco namítat. Jen si sundal batoh a schlíple odešel do zadní části lodi.

„Co se mu stalo?“ slyšel Jacoba.

„Řeknu ti to později,“ odpověděla Sam.

Skvělé, takže teď se chystá říct svému otci, jaký vůl její velící důstojník vlastně je. Jack zavřel oči a pokusil se uvelebit do pohodlnější pozice. Tohle bude velmi dlouhá mise.

*** *** *** *** *** *** *** *** ***

„Tak, chceš mi říct, co se děje?“ zeptal se Jacob.

Sam pokrčila rameny. Když o tom uvažovala, tohle nebyla věc, kterou by ráda probírala s otcem. S mámou možná, ale…

„Jack trucuje a ty se k němu nepřibližuješ. Pohádali jste se nebo co?“

„Ne, nic takového.“

„Tak teda co?“

Věděla, že to nenechá být jen tak a najednou zjistila, že si potřebuje s někým promluvit. Buď to vyklopí, nebo se z téhle situace zblázní.

„Je to komplikované,“ připustila.

„A kdy nebylo? Chceš mi říct, co se děje?“

„Tati!“

„Doporučuju, abyste si to vyřešili, protože, ať se propadnu, jestli vás nechám ohrozit tuhle misi, protože se chováte jako malé děti.“

„Víš, že se to nestane.“

„Vážně?“

„Ano.“

„Dokaž to…je v předu s Teal´cem.“

Sam pochybovala, že byla kdy na tátu naštvanější. Jak se opovažuje zpochybňovat její profesionálním chování? Jakkoli ji Jack naštval, jakkoli protivný ten chlap byl…ona by nikdy, nikdy nenechala své pocity zastínit povinnosti důstojníka. Sakra, vždyť to byl důvod, proč byla v těhle sračkách. Věděla, co má Jack za problém, ale teď to nemohli nijak vyřešit. V tuto chvíli bylo nejlepším řešením nechat ho trucovat. Dát mu pár dní a on s ní zase začne flirtovat. Její otec ani nemůže začít rozumět nuancím jejich vztahu.

Sam věděla, že se musí alespoň pokusit si se svým velícím důstojníkem promluvit…aby si dostala svého otce dál od těla. Nevěděla, jak dlouho bude čekat, než misi ukončí, a to nechtěla dopustit. Joeův život závisel na jejich úspěchu. A kdo ví co ještě?

Plukovník O’Neill, tak jak otec řekl, dělal Teal‘covi společnost v části lodi, která sloužila jako pilotní kabina. Sam napůl očekávala, že bude spát, ale on si procházel plán mise, který jim Tok´rové předložili. Vzhlédl, když Sam vstoupila. Kývnul na ni a Sam si s úlevou vydechla. Vypadalo to, že vyhlásí příměří, aniž by museli vynést na světlo téma promeškané schůzky. Věděla, že táta celý problém nafouknul zbytečně.

„Tak, jaký je plán?“ zeptala se.

Zaregistrovala, že se Teal’c ihned omluvil. Pravděpodobně se snažil být taktní, ale Sam si přála, aby zůstal. Tím by automaticky předešli trapné konverzaci. Jack se ovšem choval jako profesionál, když jí ukazoval dokumenty.

„Nevím, jak přesné to je, tak chci, aby nás do toho Jacob uvedl hlouběji.“ začal.

Hned poté podal Sam fotku Joea.

„Velvyslanec Faxton byl viděn před touhle budovou, můžeme jen hádat, k čemu slouží. Ale jako vězení moc nevypadá…“

„Může to být laboratoř?“

„Jo, to by dávalo smysl. Každopádně, Tok´rové si jsou jistí tím, že tady ho Aschenové drží.“

Sam studovala Joeův obrázek. Velvyslanec vypadal nezraněný, za což byla vděčná.

„Nezranili ho,“ řekla Sam.

„Je víc způsobů, jak někoho mučit,“ odpověděl smutně Jack.

Jack se ztratil kdesi ve vzpomínkách a Sam zvedla ruku, aby se ho dotkla, ale před tím, než to mohla udělat, promluvil znovu a vrátil je k tomu, co bylo pro tuto chvíli nejdůležitější.

„Použijeme kruhy, půjdeme v noci, drapneme ho a vypadneme, jak nejrychleji to půjde. Jacoba necháme tady s nastartovaným motorem.“

„Máte nějaký nápad, kde v budově by ho mohli držet?“

„Ne. Rozdělíme se, abychom pokryli co největší plochu. Vy a Teal’c, já a Daniel.

„Ano, pane.“

Byla trochu zklamaná, že je ve dvojici s Teal’cem, ale věděla, že Jack byl pravděpodobně jediný člověk, který dokázal přimět Daniela, aby nesahal na věci, na které sahat neměl. Což bylo zvlášť důležité, vzala-li v potaz povahu této mise.

„Bude to hračka,“ ujistil ji.

Ale úsměv, který jí věnoval, se mu nedoputoval až k očím.

„Pane…“ začala Sam.

„To je v pořádku, Carterová. Rozumím.“

„Rozumíte čemu?“

„Špatně načasováno. Ale nemůžete mi mít za zlé, že jsem to aspoň zkusil.“

Seskočil z křesla a odešel dozadu. Nechal Sam osamotě sedět a přemýšlet nad tím, co se právě stalo. Plukovníkovo chování pro ni bylo někdy úplnou záhadou. Chtěla za ním jít, ale nedostala k tomu příležitost. Dostavil se její otec…

„Ty jsi poslouchal?“ zeptala se.

„Mám tomu rozumět tak, že je vše v pořádku?“ zeptal se.

„Ano, tati. V pořádku…absolutně v pořádku.“

*** *** *** *** *** *** *** ***

Absolutně v pořádku.

Daniel věděl, že Jack není šťastný. Všimnul si téměř neznatelného zúžení Jackových očí, když Sam s Teal´cem zmizeli. Mladší muž nechápal přesně, v čem je problém, a zařadil to někam k dalším stránkám Jakova chování…které bylo vždycky nevyzpytatelnější, když situace zahrnovala Sam.

S ním a Sha´re to bylo tak jednoduché. Láska na první pohled…a on udělal všechno proto, aby mohli být spolu…i když to znamenalo zůstat na jiné planetě. Pokud by Jack Sam doopravdy miloval, určitě by nenechal předpisy, aby jim stály v cestě. Nebo to možná byla jedna z těch vojenských záležitostí, kterým nerozuměl?

Daniel rozuměl okouzlení svého přítele. Na začátku, pokud by nebylo Sha´re, možná by sám zvažoval…ale zastavil své myšlenky před tím, než se mohly plně zformulovat. Už jen pomyšlení na to, co se mohlo dít mezi Sam a Jackem, bylo špatné, hodně špatné. Kromě toho, Sam by se od něj pravděpodobně držela dál ze stejného důvodu, ze kterého se neschází s O’Neillem. SG-1 bude mít vždy přednost před osobními vztahy.

„Danieli, dávej pozor!“ obořil se na něj Jack.

„Co?…Jo…jsem hned za tebou,“ zamumlal Daniel.

Jack se potichu pohyboval dopředu a Daniel ho následoval, jak nejlépe uměl. Za ty roky se archeolog naučil o vojenských metodách víc než by chtěl. Ačkoli umění plížení mu pořád unikalo. I Teal´c se, s celým svým objemem, uměl pohybovat tišeji než on. A Sam s Jackem byli sehraní, až to bylo zvláštní. A ty znakové signály…navzdory tomu, že mluvil 23 různými jazyky, musel žádat o překlad pokaždé, když Jack začal máchat rukou. Přesto uměl střílet z P90 bez mrknutí oka…a skutečně něco trefit. Takže ne všechen trénink přišel vniveč.

Horní patra budovy se topila ve tmě, na noc byla zavřená. Daniel a Jack procházeli skrz laboratoře a kanceláře…všechny byly tiché a prázdné. Bylo nepravděpodobné, že by velvyslance drželi tady nahoře, ale museli prověřit všechny možnosti. Daniel pociťoval obrovský tlak na to, aby byla tahle mise úspěšná. Generál Hammond a, sice v menším rozsahu, také Sam byli pod větší kontrolou, když se velvyslanec z původní mise nevrátil. Hammond se ji samozřejmě ochránil před nejhorším, ale Sam se stále obviňovala z toho, co se stalo.

„Tady nic není, zkusíme další patro“ syknul Jack.

„Počkej chvíli, co kdybychom zkusili jeden z těch počítačů.“

„Proč?“

„Uvidíme, jestli nenajdeme nějakou mapu.“

„Ty to umíš přečíst??“

„Studoval jsem fragmenty, které jste přinesli zpátky z vašeho prvního setkání s Ascheny.“

„Znamená to ano?“

„Ano.“

Jack odstoupil a Daniel si sednul k terminálu. Tím, že zapnuli počítač, hodně riskovali, ale bylo to lepší než bloudit kolem a čekat, až je přijdou zajmout. Když se začal text promítat na holografickou obrazovku, dovolil si Daniel malý úsměv. Tohle byla jeho parketa.

„Danieli, pospěš si!“ přerušil Jack tok jeho myšlenek. Trpělivost nebyla jeho silnou stránkou.

„Okay, okay…tady to je. Vypadá to, že budeme muset sejít dolů do suterénu.“

„To jsem ti mohl říct já.“

Daniel spolkl břitkou odpověď, zatímco Jack kontaktoval jejich společníky, aby jim dal rozkaz směřovat dolů. Pohyb mezi patry se ukázal být problematičtější, než čekali. Tak pokročilá rasa, jakou Aschenové beze sporu byli, neoznačovala směr k výtahům…a nebyla tady ani stopa po schodišti. Když Daniel a Jack dosáhli nižšího poschodí, Sam s Teal´cem nebyli v dohledu. Buď už to tady prohledávali, nebo ještě nenašli cestu dolů.

Chodby dole byly jasně osvětleny…téměř až bolestivě. Naštěstí se tady nevyskytovaly žádné známky personálu, ochranky či někoho jiného.

„Mám z toho skutečně špatný pocit,“ zamumlal Daniel.

„Ty taky?“ zeptal se Jack.

„Neměl by na nás každou chvíli začít někdo střílet?“

Prošli dvoukřídlými dveřmi do dlouhé úzké místnosti s klecemi, které měly přední stěnu ze skla. Daniel se udělalo trochu špatně. Tohle místo mu připomínalo zařízení pro testování zvířat. Jestli to byl tenhle případ, možná by na tom velvyslanec nemusel být tak špatně. Alespoň by byl udržován životě a zdravý. Na chvíli se zastavil, aby se podíval do jedné z klecí…malá, roztomilá, chlupatá tvářička na něj truchlivě koukala přes sklo.

„Ne, Danny, toho si nemůžeš vzít domů,“ varoval ho Jack.

Všechny klece byly obsazené. Daniel hádal, že ne všichni nájemníci byli původně z tohoto světa.

„Myslím, že támhle jsou nějaké větší,“ zavolal Jack přes rameno.

Jeho hlas se musel rozléhat, protože Daniel záhy slyšel tlumené bušení.

„Velvyslanče Faxtone?“ zavolal Daniel…odpovědí mu bylo zuřivé bouchání a něco, co znělo jako výkřik.

Oba muži sledovali zdroj zvuků, až došli před mohutnou klec na vzdáleném konci místnosti. Velvyslanec ztratil trochu na váze…a jeho nablýskaný oblek taky něco zkusil, ale zdál se na tom být lépe, než očekávali. Cela měla tvar šestistopého čtverce. Až na úzkou postel a latrínu byla prázdná…co se vězení týče, Daniel už byl v horším.

„Nejsou tady dveře!“ naznačil Faxton přes sklo.

„Jak vás dostávají ven a zpátky?“ dotazoval se Jack.

„Paprskem…nebo jakkoli to chcete nazývat. To zařízení je ve vedlejší místnosti.“

Jack kývnul a prošel dalšími dvoukřídlými dveřmi. Místnost, do které vešli, byla určitě navrhnutá pro testování zvířat. Dokonce i Jack sebou škubnul při pohledu na některé vystavené chirurgické nástroje…a instinktivně si přitáhnul svou P90 tak, aby si chránil slabiny.

„To je ono,“ ukázal na svislé zařízení v rohu.

„Jak to pracuje?“ zeptal se Daniel.

„Viděl jsem to jen dvakrát.“

Tupě se podívali jeden na druhého.

„Dobře…myslím, že tohle je ono,“ řekl Jack pokládajíc ruku na tlačítko.

„Počkej!“ přerušil ho Daniel.

„Co?“

„Jak poznáme, že vytahujeme správný…ehm…exemplář?“

„Fajn! Udělej to ty!“

Daniel přelétl očima ovládání, ale nebylo tam na první pohled nic zřejmého. Rozhlédl se kolem a uviděl schéma na protější zdi. Byl to plánek místnosti s celami. Každá měla vlastní značku. Daniel zmáčknul klávesu, která odpovídala Faxtonově cele a aktivoval zařízení. Když se rozhlédl kolem, velvyslanec stál uprostřed místnosti.

„Okay, Carterová, máme ho,“ nahlásil Jack do vysílačky. „Jděte zpátky nahoru, potkáme se tam.“

„Major Carterová? Samantha je tady?“ dotazoval se Faxton.

„Ano,“ odpověděl Daniel, „a teď bychom už doopravdy měli vypadnout.“

„Můžu s ní mluvit?“

„Později,“ utrhnul se na něj Jack.

Fíha…Daniel pozoroval svého přítele, překvapený žárlivostí, která se mu ozývala v hlase. Jack vyrazil dopředu, aniž by bral ohled na velvyslancovu oslabenou kondici. Daniel se automaticky držel zpátky, připravený mu pomoct, kdyby to bylo nezbytné. Zpátky šli stejnou cestou jako dolů…po Sam a Teal´covi po Sam a Teal’covi jako by se zem slehla. I když dospěli na určené místo setkání, po jejich společnících nebylo ani stopy. Jack byl viditelně podrážděný a chtěl, aby tahle mise skončila jak nejrychleji to bude možné.

„Carterová?“ syknul do vysílačky, „Teal´cu? Carterová? Carterová?

Nikdo neodpovídal. Buď nemohla odpovědět nebo…

„Ehm…Jacku…“

„Vidím je, Danieli.“

Jack vedle něj odjistil svou P90. Tři muži začali couvat před skupinou Aschenů, kteří se před nimi zhmotnili. Najednou si Daniel uvědomil, proč Sam neodpovídala. Klidně by se vsadil, že byla s Teal’cem někde velice blízko.

„Nemáte kam utéct,“ řekl monotónně jeden z nich.

„Á…Meloune, nepotkal jsi náhodou nedávno nějakou pěknou černou díru?“ odpověděl Jack s falešnou žoviálností.

„Mowleme,“ opravil ho Aschen.

„Cokoli.“

„Nicméně můžeme projednat kompromis.“

„Poslouchám.“

„Můžete si odvézt velvyslance Faxtona. Ukázal se býti špatným exemplářem.“

Daniel skoro viděl, jak se Jackova hruď nadmula mužskou pýchou.

„A?“ dotazoval se, „v čem je háček?“

„Major Carterová.“

„V žádném případě!“

„Její asistence pro nás bude neocenitelná.“

„Raději zemřeme, než abychom vám vydali Samanthu!“ zvolal Faxton.

„Zklapni!“ řekl mu Jack. „Jak můžeš sám vidět, Meltne…“

„Mowleme,“ druhý muž jej opět opravil.

„Není tady.“

„Tomu nevěříme. Dle našich scannerů je ona a ten, kterého nazýváte Teal´c, ve vaši těsné blízkosti. A rádi bychom jí sdělili náš záměr vás všechny pozabíjet, pokud nebude souhlasit s tím, že s námi odejde.

„Carterová, zůstaňte, kde jste!“ zavelel Jack.

Ačkoli mohl pravděpodobně doufat víc v to, že slunce přestane vycházet a zapadat. Danielův odhad se ukázal jako správný. Zpoza skupiny Aschenů zahlédl pohyb.

„Sam, nedělej to!“ zavolal Faxton.

„Mám dojem, že jsem vám jasně řekl, abyste zmlkl!“ řekl Jack.

„To je v pořádku, pane.“

Ten hlas patřil Sam. Vyšla ze skrýše s rukama nad hlavou, P90 u sebe neměla. Jack napjatě čekal na podnět k akci. Stačila mu sebemenší záminka…

„Dostaňte velvyslance Faxtona do bezpečí,“ řekla.

Za ní se objevil Teal´c. Než se připojil k ostatním, uklonil se směrem k Sam.

„Víme, že na vás čeká transport,“ řekl Mowlem. „Váš pokus o maskování té lodi byl…“

„Ubohý,“ dodal druhý Aschen.

„Děkuji…Jsem přesvědčen, že toto bylo slovo, které jsem hledal.“

„Carterová?“ zeptal se Jack.

Mezi nimi proběhla nějaká nevyslovená konverzace. Daniel byl přesvědčený víc než všichni ostatní, že ti dva slova nepotřebují. Ať řekla cokoli, zdálo se, že to Jacka určitým způsobem uklidnilo. Dál už nic nenamítal.

„Tati?“ promluvila Sam do vysílačky.

„Slyším tě,“ odpověděl Jacobův hlas.

„Máme velvyslance, vyzvedni nás.“

Poslední, co Daniel viděl, když je obklopily kruhy, byly Saminy oči…upřené na Jacka.

*** *** *** *** *** *** *** ***

„Kde je ksakru moje dcera?“

Jack sebou trhnul, když slyšel tón Jacobova hlasu. Mohl si vybrat z několika různých odpovědí, ale rozhodnul se otázku ignorovat.

„Jacobe, připravte únikový modul k odpálení,“ rozkázal.

„Ohluchnul jste, plukovníku?“

„Major Carterová je pořád tam dole,“ řekl Faxton.

„Cože?“

„Proto potřebuji únikový modul, abych ji mohl dostat zpátky,“ odsekl Jack.

„Půjdu s vámi,“ nabídnul se ihned Faxton.

„Nejdete, vracíte se zpátky na Zem. Jako všichni ostatní.“

„Jak se dostaneš se Sam zpátky?“ zeptal se Daniel.

„Bránou.“

„Ale oni nemají DHD. Můžeš se dostat maximálně 300 světelných let daleko.“

„To vím…a taky vím, že existuje limitovaný počet planet, na které se můžeme jít…takže nebudete muset hledat moc daleko. Jacobe, vystřelte všechny čtyři moduly, nechci, nechci je k sobě navést příliš brzy. Danieli…máš nějakou munici navíc?“

„Ano…“

„Dej mi ji…a taky tvůj Zat…uvidíme se zpátky na základně.“

Nechtěl jim dát čas na rozmyšlenou, aby jim nedošlo, jak hloupý tenhle plán pravděpodobně byl. Ale slíbil Sam, že ji neopustí a byl by zatracený, kdyby ji zklamal. Splnil rozkazy. Faxton byl v bezpečí a na cestě zpátky na Zem. A co se Jacka týkalo, měl teď volnou ruku k tomu, aby udělal, co udělat chtěl.

A on chtěl vlézt do únikového modulu a nechat se Jacobem vystřelit do vesmíru. Nesnášel to od prvního okamžiku, co to vyzkoušel, a tohle nebylo o nic lepší. Nejbližší přirovnání, na které přišel, bylo nechat se vystrčit z letadla bez padáku…když vynechal tu část, kdy člověk narazí na zem a zlomí si všechny kosti…cítil se stejně bezmocný. Třicet minut po tom, co opustil Carterovou, byl Jack zpátky na povrchu planety. Pohmožděný, otlučený, ale jinak nezraněný. Vydrápal se z modulu, šťastný, že opouští jeho stísněné prostory. Ostatní moduly dopadly na zem v okruhu jedné míle…Aschenům nezabere jejich prohledávání moc dlouho. Čas byl pro Jacka nedostatkovým zbožím.

Město nebylo jako žádné jiné, které Jack viděl…v žádném koutu vesmíru. Protože Aschenové využívali transportéry, nebyly tady žádné cesty, žádné koleje…budovy byly umístěny převážně v parcích. Dobře si zapamatoval detaily mapy, kterou jim dali Tok´rové. Když předpokládal, že Sam nepřemístili, nebyl moc daleko od svého cíle. Naneštěstí zapomněl na jeden prvek spojený s nejoblíbenějším způsobem přepravy Aschenů…nedostatek dveří. Plýtval drahocenným časem, když obcházel budovu a snažil se dostat dovnitř. Jak očekával, nepřítel zaregistroval jeho přílet. V temnotě viděl světla, jak se přibližovali k únikovým modulům. Výhoda ale stále zůstávala na jeho straně, nikdo si nebyl jistý jeho současnou polohou.

Nakonec přece jen našel dveře. Nešlo o nic jiného než o neoznačený vchod ukrytý pod pilíři. Jack se domníval, že pravděpodobně slouží jako únikový východ…nebyla tady žádná skutečná klika. Nakonec zvítězila brutální síla a Jack se dostal dovnitř. Zjistil, že se nachází v další strohé chodbě. Dle svého mínění byl pár pater nad suterénem. Doufal, že Sam najde někde tam dole. Měli dostatek času, aby jim tam přesunuli…ledaže by ji paprskem dostali na druhý konec planety. Ale Jackova intuice mu napovídala, že Sam je stále někde tady. Aschenové měli každopádně nedostatek představivosti…stejně jako smyslu pro humor.

Aniž by ztrácel čas, sjel do nižších podlaží. Na rozdíl od předchozí návštěvy, nebyly už chodby prázdné. Jack vystrčil hlavu z výtahu a zjistil, že si bude muset cestu ke Carterové probojovat. Nevadilo mu to, nebyl zrovna jejich fanoušek. Kdyby jí nějak ublížili…Aschenové neměli zrovna moc obyčejných zbraní. A tím myslel Jack věci, kterými se dají střílet lidi. Důvěřovali záludnějších způsobu vyhlazování…biologickým zbraním. Samozřejmě, že Jack už mohl vdechovat něco, co ho mohlo zabít. Ale vsadil by se, že Mowlem nebyl ochotný riskovat život Carterové.

Což ho přivádělo k další otázce…proč stáli tak moc o Carterovou? Kromě faktu, že byla nepřednější pozemský expert na Hvězdnou bránu a dokázala obejít potřebu DHD. A taky sepsala protokol kompenzující hvězdný pohyb. Ale Jack nedokázal skutečně pochopit proč tak pokročilá rasa, jakou Aschenové beze sporu byli, na tohle nepřišla sama…ledaže by to byl jeden z těch hloupých nápadů.

Jack použil Zat, aby dostal ze hry Ascheny v nejbližším okolí. Osobně proti těm hochům nic neměl a vůbec by mu nedělalo dobře, kdyby zabíjel neozbrojené protivníky. Jeho postup chodbou byl doprovázen sborem ječení a výkřiků. Jack rychle opustil od myšlenky na tichý pohyb a razil si cestu skrz shromážděné Ascheny. Nedostatek násilí v jejich společnosti poskytlo Jackovi výhodu. Obzvláště v jeho současné náladě. Nebyl si jistý proč…ale už se víc nestaral o to, zda Sam něco k Faxtonovi cítí nebo ne. Prostě ji chtěl zpátky.

„Pane?“

Byla tady, na konci chodby obklíčená půltuctem Aschenů. Když zahlédla Jacka, začala si k němu probojovávat cestu. Jack se na vteřinu zastavil, jen proto, aby se na ni mohl podívat. V jejím pohybu se skrývala poezie. Jak by se do ní mohl nezamilovat?

„Carterová!“ křiknul a hodil jí svůj Zat.

Sam chytila zbraň a ihned střelila Mowlema…nebylo pochyb o tom, že tahle ženská má styl. Jack hájil výtah a čekal, až se Sam dostane až k němu.

„V pořádku?“ zeptal se, když se k němu celá udýchaná připojila.

„Myslím, že ano. To bylo rychlé.“

„Vše je součástí služby.“

Zatáhnul ji do výtahu a dveře se konečně zavřely.

„Velvyslanec?“ zeptala se.

„Už je na cestě domů.“

„Ehm…pane…nezpůsobí nám to malý problém?“

„Musíme se dostat co nejdál pomocí brány.“

Výtah zpomalil a zastavil, dveře se otevřely na poschodí, kudy Jack vstoupil…tedy, alespoň v to doufal. Bylo složité chodby rozeznat, všechny vypadaly stejně.

„Pane, mám nápad,“ začala Sam, když kráčeli chodbou.

Signalizoval ji, alby šla a sledovala jejich týl, zatímco on kontroloval oblast před nimi.

„Jaký?“

„Jedna planeta, na kterou jsme poslali sondu, se ukázala být neobyvatelnou.“

„Carterová, v tomhle plánu vidím trhlinu.“

Vynořila se vedle jeho ramena, její oči a zbraň stále prověřovaly jejich týl.

„Pane, má DHD.“

„Což nám nebude moc platné, když budeme mrtví.“

„Povrch planety je silně ozářený, ale můžeme tam přežít dost dlouho na to, abychom se dostali domů.“

„Radiace, má oblíbená.“

Došli ke dveřím a Jack neztrácel čas, vykopnul je. Za jiných okolností by to bylo trochu extrémní, ale adrenalin ho vážně nakopával. Sam prošla dveřmi jako první a oba běželi společně přes otevřené prostranství k sousední budově.

„Kde je brána?“ ztěžka oddechovala Sam.

„Tudy, asi tak pět kiláků.“

„Nádhera.“

Vzduch kolem jako by vibroval, když nad nimi přeletěla jedna z Aschenských lodí – sklízecí stroj. Sam a Jack se přitiskli blíže k budově, doufajíc, že se skryjí v jejím stínu. Čekali, dokud loď nezmizela za horizontem, než se dali znovu do pohybu.

„Hledají nás?“ řekla Sam.

„Pravděpodobně,“ odpověděl Jack.

Potom se ukázal k nedaleko stojícímu stromům a naznačil tak, že by se měli pohnout. S pomocí úkrytů, které našli, postupovali pomalu k bráně. Neustále se nad nimi pohybovaly lodě a často byli nuceni krýt. Trvalo jim tři hodiny, než překonali vzdálenost k bráně.

Ležela v malém údolí. V okolí nebyly žádné další budovy. Jack měl velmi špatný pocit. Tohle místo bylo nechráněné, a jelikož tady nebylo DHD, museli zadat adresu ručně. Což byl časově trochu namáhavý úkol.

„Kryjte mě,“ rozkázal, když slézal mírný svah.

Doufal, že Aschenové chtějí Carterovou živou a tudíž nebudou žíznit po krvi a střílet z lodí. Nicméně, i tak nebyly jeho šance vysoké, ale Jack se vždy považoval za postradatelného. Jak už jednou řekl, mysl Carterové měla větší cenu než ta jeho. Byla mozkem SGC a on byl jenom unavený sval.

„Pane!“ křikla za ním.

Další sklízecí stroj se objevil na obzoru. Kruci, nestihne zadat adresu včas. A pak si všiml, že k němu běží Sam.

„Carterová, myslím, že jsem vám řekl…“ začal.

„Blíží se k nám skupina Aschenů,“ přerušila ho, „Napočítala jsem jich třicet.“

„Sakra…tak přidejte ruku k dílu.“

Posouvala druhou stranu brány, přinutila obrovský kruh k zapadnutí druhého symbolu. Měli zadaný třetí a čtvrtý symbol, když se dostavil první z pronásledovatelů. Sam přerušila vytáčení a stoupla si před Jacka, připravena ho bránit. Její Zat vypálil jednou, dvakrát, třikrát. Po zadání šestého symbolu se Jack zastavil jen na tak dlouho, aby jí hodil jeho P90. Automatická zbraň byla účinnější než Zat. Její hluk byl tak silný, že Aschenové začali váhat.

Ale sklízecí stroj se přibližoval každou vteřinou. Jen co Jack dostal sedmý symbol do zámku, začala se brána pohybovat.

„Carterová, hněte sebou!“ zakřičel.

Jack přeskočil a dokázal se chytit boku brány, zatímco se stočila do vodorovné polohy, a vyšplhal na její okraj, když se horizont vyřítil nahoru.

„Carterová!“ křiknul znovu.

Sam se k němu otočila a vyskočila. Ačkoli byla vysoká, brána se pohnula z jejího dosahu. Jack se předklonil a natáhl k ní ruku, když skočila podruhé. Chytili se za prsty, ale sklouzla mu. Zoufale to zkusila znovu. Dokázal ji chytit za ruku a vytáhnout ji k sobě nahoru.

„Srazte paty třikrát k sobě,“ řekl jí.

Stále se drželi za ruce, když propadli branou.

Pád skrz horizontální bránu nebyl Jackův oblíbený způsob mezigalaktické dopravy. Vždy to znamenalo bolest na druhém konci. A tento případ nebyl výjimkou. Ramenem praštil do země, když se pokusil kutálet během přistání. Skončil na zádech s vyraženým dechem. Sam takové štěstí neměla. Snažila se chránit tím, že před sebe strčila ruku…a kost se při dopadu zlomila. Její bolestný výkřik vyburcoval Jacka.

Ignoroval nedostatek kyslíku a přesunul se k DHD. Neviditelná radiace je zabíjela každou vteřinou. Kdyby tady zůstali moc dlouho, vstřebali by smrtelnou dávku. Zadal adresu Země a poslal kód pro Iris. Sam se skrčila z dosahu probouzející se brány a zraněnou ruku si držela u těla, když vstávala. Na nohou udržela jen tak tak, a proto ji Jack objal kolem pasu a společně prošli červí dírou…neměl k tomu jiný důvod…vůbec žádný.

*** *** *** *** *** *** *** *** ***

Sam nadávala. Její komentář byl velmi hlasitý. Všechno bylo skvělé, Janet jí povolila jít domů…ale jak se sakra měla jednou rukou převléct z nemocničního oblečení do civilního?

Ona a plukovník zůstali na ošetřovně čtyři dny kvůli pozorování. Zaprvé byli kontrolováni, zda nebyli vystaveni smrtelné dávce radiace, a zadruhé, aby se zjistilo, jestli na planetě Aschenů nechytili nějaký geneticky upravený virus. Přirozeně se oba po velmi krátké době začali nudit. Konečný důsledek jejich dlouhé chvíle byl ten, že po sobě poslední dva dny štěkali a otravovali zdravotní personál. Konečně to skončilo. Jen co na sebe dostane tu zatracenou podprsenku, může odsud vypadnout. Proč jí sakra Janet nepřinesla tílko…bylo by to mnohem jednodušší. Mnoho mužů bylo schopných rozepnout podprsenku jednou rukou, takže neviděla důvod, proč by její zapnutí mělo být tak těžké. S rukou a zápěstím v sádře to však bylo nemožné.

„Ťuk, ťuk?“ ozval se plukovníkův hlas zpoza závěsu.

„Co?“ utrhla se na něj Sam.

„Můžu pro vás něco…oh…“

Plukovník se okamžitě vzdálil, když si všiml, že je Sam svlečená. A Sam byla otrávená tak akorát, aby mu odpověděla.

„To je v pořádku, pane. Docela by se mi ruka navíc…nebo dvě…hodily.“

„Jste si jistá?“ zeptal se opět z druhé strany závěsu.

„Prostě tu pitomou věc zapněte!“

S odvráceným zrakem si za ní stoupnul. Uchopil zapínání podprsenky do svých rukou a obratně ji sepnul.

„Ještě něco?“ zeptal se.

Stál dost blízko na to, aby Sam cítila jeho horký dech vzadu na krku. Bez rozmýšlení se k němu otočila. Plukovník bezděčně zalapal po dechu, ale tentokrát svůj pohled neodvrátil. Sam jen tak stála, podivně bez ostychu, a nechala se otevřeně hodnotit. Uvědomila si, že chce, aby se na ni díval…aby mu ukázala, že je taky žena a ne jen další voják…aby mu připomněla, co si slíbili.

„Myslím…“ nervózně si odkašlal, „Myslím, že bych měl raději jít.“

„Ano, pane,“ odpověděla.

„Jo…raději…bože, moc ti to sluší.“

Plukovník se při své poznámce skutečně začervenal a Sam se na něj nesměle usmála.

„Můžeš mi podat košili?“ zeptala se.

Jack jí pomohl nasoukat poraněnou paži v sádře do rukávu. Potom jí zapnul knoflíčky. Sedla si na postel, když jí pomáhal s botami. Jeho ruce byly tak jisté a něžné jako ruce nejlepšího milence, jakého kdy měla.

„Připravena jít domů?“ zeptal se, když byla oblečená.

„Janet se se chystala sehnat řidiče…“ řekla.

„Můžu tě odvézt, jestli chceš.“

Sam otevřela pusu, aby nabídku přijala, ale v tom se rozezněl alarm, oznamující neplánovanou mimozemskou aktivaci. Ihned seskočila z postele a hnala se chodbou k místnosti s bránou.

„Možná je to táta,“ křikla přes rameno na zmateného plukovníka. Sam se nepohybovala zase tak rychle, aby jí mohla ujít jeho poznámka.

„Táta, Joe…skvělé.“

Její instinkt byl správný. Doběhla k bráně právě včas, aby viděla otce projít skrz společně s Danielem, Teal´cem a velvyslancem Faxtonem. Sam nevěděla, koho dřív obejmout, ale rozhodla se pro tátu. Neuniklo jí, jak zašeptal tiché ´děkuji´ směrem k Jackovi, který ji následoval z ošetřovny. Výraz plukovníkovy tváře byl nečitelný. Další osoba, se kterou se vítala, byl velvyslanec Faxton. Držel ji tak pevně jako její otec. Sam byla trochu v rozpacích z jeho vášnivého pozdravu, obzvlášť když měli publikum. Ohlédla se za plukovníkem, ale zjistila, že odešel z místnosti.

„Doufám, že večeře pořád platí,“ řekl velvyslanec.

„Jo, samozřejmě,“ odpověděla Sam trochu nepřítomně. Kam se poděl Jack?

To byla otázka, která ji trápila následujících týdnech. Sam byla díky své ruce postavena mimo službu a hodně se vídala s Joem, ale málo s plukovníkem. Velvyslanec podal rozsáhlé hlášení a podstoupil menší dávku terapie. Raději setrval v Colorado Springs, než aby se ihned vrátil do Washingtonu. Sam se mohla stěží otočit bez telefonátu, návštěvy nebo dárku. Během šesti týdnů dostala více kytek než za celý svůj dosavadní život.

A přece, navzdory růžím, její srdce nepociťovalo tu prazvláštní závrať, jako když přinesli malý pugét nesoucí plukovníkův lístek. Ihned poslala Joeovy kytky do vyhnanství na kuchyňské lince, aby Jackovy lilie mohly zaujmout své čestné místo v obýváku. Sam mu zavolala, aby mu poděkovala. Chvíli spolu mluvili, než ji zasvětil do všech drbů na základně a misí, které SG-1 podstoupila během její nepřítomnosti. Už se znovu nezmínil o jejich úmluvě pohovořit si s Hammondem. Což bylo pravděpodobně nejlepší, skutečně. Absolutně nejlepší…byli oba šťastní ve službě SG-1…proč rozbíjet vítězný tým?

*** *** *** *** *** *** *** ***

Jacob Carter a Joseph Faxton neměli doopravdy vůbec nic společného. Seděli u večeře, hovořili ze slušnosti, prodiskutovali počasí…Sam dělala, co mohla, aby zaplnila mezery v rozhovoru, ale její námaha nepokryla všechny okamžiky trapného mlčení. Jacob si připustil, že jeho dcera a velvyslanec tvořili pěkný pár, lidé by mohli tvrdit, že Sam udělala výhodnou partii…ale zdálo se mu, že tomu něco chybí. Určitá jiskra, kterou neuměl vysvětlit.

Bývalý generál se na Zemi zastavil během své cesty na jinou planetu, jen aby zkontroloval, jak se hojí Samina ruka. Poslední, co by čekal, bylo, že jeho dcera bude s někým scházet. Sam moc nerandila, což byl moc všeobecně známým faktem, a Jacob si byl celkem jistý, že zná důvod. Když se jí zeptal, namítla, že jsou pouze přátelé. Možná, že podle Sam byli, ale Jacob mohl s určitostí říct, že Faxton vidí jejich situaci úplně jinak.

Pokud by k sobě měl být upřímný, musel si přiznat, že si vždy představoval budoucnost své dcery po boku muže jako je Jack O´Neill. Mezi těmi dvěma to jiskřilo už, když je viděl spolu. Kdyby svou dceru dobře neznal, přísahal by, že to spolu táhnou už roky. Nehledě na občasné rozepře, týkající se vztahu Tok´ra/člověk, měl Jacob O´Neilla docela v oblibě. Plukovník byl dobrý chlap, který měl Sam moc rád. Tak moc, že nechá jiného muže, aby mu ji vzal. O´Neill o sobě nikdy neměl nejlepší mínění ve věcech, týkajících se Sam. Očividně si myslel, že s Faxtonem bude šťastnější. Jacob to tak neviděl.

Sam potřebovala někoho, s kým by mohla být sama sebou, to mohla s O´Neillem a ne s někým jako velvyslanec, který si myslel, že mu Sam sluší, zavěšená na jeho paži. Možná přeháněl, Jacob Faxtona zase tak dobře neznal. Ale cítil blížící se nebezpečí. Prostě měl takový nedefinovatelný pocit, jako by velvyslanec nutil Sam k něčemu, o co vlastně neměla ani zájem.

Všechny tyhle důvody ho přiměly udělat něco, co by se za normálních okolností neopovážil. Šel navštívit plukovníka O´Neilla, aby ho zavčas nakopnul do zadnice. Bylo sice pozdě, ale světlo v plukovníkově kanceláři stále svítilo a přimělo tak Jacoba zaklepat na dveře a čekat, až ho mrzutý hlas pozve dál.

„Dobrý večer, Jacobe. Co pro vás můžu udělat“ zeptal se O´Neill se strojeným úsměvem.

Halda hlášení se povalovala na plukovníkově stole, ale Jacob měl takový pocit, že mladší muž ve skutečnosti nečetl ani jedno z nich.

„No, jen jsem myslel, že bych se mohl zastavit před tím, než odejdu domů,“ odpověděl Jacob.

Přivlastnil si druhou židli.

„Jaká byla večeře?“ začal O´Neill.

„Dobrá, velvyslanec Faxton určitě zná výborné restaurace. Vypadá to, že mu to se Sam výborně klape.“

„Ano.“

To bylo všechno, nic víc. Jacob důkladně zkoumal O´Neillův výraz, ale nemohl najít nic, co by se dalo označit jako žárlivost. Popravdě měl stále nasazený ten falešný úsměv. Tenhle muž uměl své emoce příliš dobře skrývat.

„Co si myslíte o Faxtonovi?“ dotíral Jacob.

„Vypadá jako milý chlap.“

„Vážně?“

„Proč? Vy ho nemáte rád?“

Jacob si povzdechnul. Tohle bude těžší, než předpokládal. Rozhodl se, že důmyslnost nebyla nejlepší volbou pro jednání s Jackem O´Neillem. Obzvláště, když se nacházel ve stavu popření.

„Dobře, Jacku, zkrátím to. Nelíbí se mi, jak se nalepil na Sam.“

„Co?“

„A chci vědět, proč ho necháte.“

„Co?“

O´Neill na něj civěl s otevřenou pusou.

„Já…um…já…,“ začal.

„Nehrajte na mě hloupého, Jacku. Vím, že k sobě něco cítíte.“

„Anise?“

„Jo, není moc diskrétní.“

„To mi došlo.“

„To teď není důležité. Možná jste si všimnul, že má Sam slabost pro citově zraněné muže. Vím, že si myslíte, že je to váš případ, ale věřte mi, nejste na tom ani z poloviny špatně jako ti chlápci, se kterými randila.“

„Jednoho z nich jsem potkal.“

„Přesně. Faxton toho moc prožil a já neříkám, že nepotřebuje pomoct, ale spoléhá se na Sam příliš mnoho.“

„Myslíte, že se ji snaží ovládat?“

„Nevím. Vše co můžu říct je, že Sam špatně odolává citovému vydírání a vidím, že ten chlap hraje se svými kartami tak, aby dělala, co chce on.“

O´Neill si rukou pročísnul vlasy, čímž je rozcuchal ještě více.

„A co čekáte, že udělám?“ dotázal se.

„Dostaňte se zpátky do jejího života. Starejte se o ni. Vím, že právě teď nemůžete jednat podle svých citů, ale měl byste být schopný ji přimět, aby se na chvíli zamyslela, než udělá nějakou šílenou hloupost jako třeba, že bude souhlasit s tím, že si ho vezme.

Druhý muž chvíli mlčel a zvažoval Jacobova slova.

„Víte, před tím, než se tohle přihodilo, jsme se dohodli, že promluvíme s Hammondem o tom, zda by pro nás mohl něco udělat. To poslední, co chci, je zničit Saminu perspektivní kariéru. Je pro ni moc důležitá.“

„Já vím…což je důvod, proč jste vy lepší než velvyslanec Faxton.“

*** *** *** *** *** *** *** ***

Jack nějakou dobu přemýšlel o Jacobově návštěvě. Doopravdy neviděl v čem je problém, ale důvěřoval Jacobovým instinktům. Sam byla v poslední době Faxtonovou pozorností rozhozena. Kromě telefonátu a jedné týmové večeře ji neviděl týdny od zranění ruky. Byla na základně několikrát a on si musel přiznat, že se jí schválně vyhýbal. Nechtěl stát mezi ní a štěstím.

Jeho mysl přelétla zpátky do doby, kdy šli všichni na večeři. Přirozeně že šel Faxton taky. Zdál se být příjemný, i kdy do jejich úzkého kruhu nezapadnul. Což pochopitelné, protože členové SG-1 měli k sobě velice blízko. Jack nevěnoval pozornost tomu, jak se velvyslanec chová k Sam. Byl příliš zaměstnán předstíráním, že je vše v pořádku. Když nad tím teď přemýšlel, byl ten muž poněkud ochranářský…a přesvědčil Sam, aby odešli brzy.

Tak co s tím mohl Jack udělat? Jacobovi se to lehce řeklo, aby něco udělal, ale Jack momentálně trpěl nedostatkem nápadů.

Nakonec se mu naskytla příležitost během následujícího odpoledne. Jack se chystal jít domů, když narazil na Sam, která vycházela z ošetřovny. Právě jí sundali sádru. Jack ji obdařil úsměvem…

„Carterová? Málem bych vás nepoznal bez toho slušivého doplňku.“

Sam se na něj usmála a protáhla si paži.

„Jo, v pravý čas.“

„Oh?“

Zoufale se nažil, aby nezněl zvědavě, ale nemohl si pomoct, potřeboval se dozvědět, jestli plánovala nějaké žhavé rande s Faxtonem. Pravděpodobně čekali, dokud se jí ruka neuzdraví…ale Jack na tohle nechtěl pomyslet…ani v nejhlubším a nejtemnějším koutě ve své mysli.

„Joe mě pozval tento víkend do Washingtonu na nějakou státní recepci. Bylo těžké najít nějaké šaty, které by šly k sádře,“ vykládala.

„To mi povídejte.“

„Což mi dává přesně dvě hodiny na to, abych našla nějaké šaty. Janet mi chtěla pomoct s vybíráním, ale dneska neví kam dřív skočit.“

„Já nemám nic na práci takže…takže kdybyste vzala za vděk názorem chlapa.“

Jack se měl chuť nakopnout ihned po tom, co svou nehoráznou nabídku vyslovil. Bylo to až příliš zřejmé. Sam musela určitě prokouknout ten chabý pokus o to, aby skryl, že s ní chce strávit nějaký čas. Stejně…nic proti tomu neměla.

„Jestli vážně chcete strávit hodiny couráním po obchoďáku…?“ řekla Sam.

„Přetrpím to.“

Souhlasila? Jack byl ihned podezřívavý. Pokud vážně potřebovala módní poradenství, on byl pravděpodobně posední, za kým by měla jít. Podíval se na sebe…plandavé džíny, staré hokejové tričko…oblečení, které by si na sebe dobře oblékaný muž jen těžko vzal.

„Vlastně, pane, Janet mě měla vzít autem,“ povídala. „Moje je pořád doma.“

„Aha…dobře…váš šofér čeká, madam,“ zazubil se.

Jack si nikdy nemyslel, že by si mohl užívat nakupování, dokonce i s někým jako Sam. Nakonec se t toho vyklubala zábava. Sam se před ním natřásala v mnoha šatech. Asistentky se usmívaly a byly vtělená ochota, ale stejně si musely myslet, že je to párek bláznů. Některé kousky byly dobré, jiné až tak dobré nebyly…a některé byly tak ošklivé, až brečeli smíchy. Například zvláštní kreace z červeného sametu, který ji stáhnul a nadzvedl tak, že se Jack bál, aby někomu nevypadly oči. I ty nejkrásnější šaty postrádaly něco neurčitého…neviděl žádné, které by z ní dělaly Sam.

Už se přiblížil čas, kdy vstoupili do posledního možného obchodu. Sam to chtěla vzdát a vzít si svou slavnostní uniformu, když Jack uviděl perfektní šaty. Už nebyla ochotná zkoušet si cokoli dalšího, ale přesvědčil ji, že tyhle jsou ty pravé. Jeho instinkty se ukázaly být správné. Šaty byly jednoduché. Byly vyrobeny z lehkého přiléhavého materiálu s tenkými ramínky, padaly až na zem a podtrhovaly její křivky. Modrá na šatech nebyla úplně stejná jako barva Saminých očí, ale podtrhla jejich barvu a přitahovala pozorovatele k její krásné tváři. Pohled na ni vyrazil Jackovi dech.

„To jsou ony,“ ujistil ji. „Sednou si na zadek.“

„Tím si nejsem tak jistá,“ řekla Sam a hleděla na sebe do zrcadla.

„Věřte mi.“

Podívala se na cenovku a trochu zbledla, když uviděla požadovanou sumu.

„Nemyslím, že si je můžu dovolit,“ povzdechla si.

Jack vytáhl svoji kreditku a podal ji asistentce.

„Tyhle šaty musíte mít,“ řekl Sam.

„Pane, to nemůžete,“ protestovala.

„Už se stalo.“

„Je to příliš mnoho.“

„Hele, svoje peníze utrácím jenom za návnadu na ryby. Dovolte mi tuhle marnotratnost.“

„Děkuji.“

Byl trochu překvapený, že se podřídila tak snadno. Otočila se a šla se převléct zpátky do svého oblečení.

„Jsou to krásné šaty,“ usmála se asistentka.

To určitě byly. Jack litoval pouze toho, že nebude tím, kdo ji v nich neuvidí. Podala mu účet a on jej podepsal.

„Bude vaše žena přát nějaké doplňky?“ zeptala se.

„Doplňky?“ otázal se.

Jako by na něj mluvila cizím jazykem. Jack dočista přehlédl fakt, že nazvala Sam jeho ženou.

„Boty? A máme taky velmi pěknou kolekci večerních kabelek.“

„Sam, chcete boty?“ houknul do zkušební kabinky.

„Ne, mám jedny, které k nim půjdou.“

„Ne,“ řekl asistentce.

Vypadala trochu podrážděně, ale Jack ji nemohl vinit z toho, že to zkusila. Mimoto mají šaty, co dalšího by chtěla? Krev?

Když vyšli z obchodu, měla Sam skutečně v očích slzy. Když se jí zeptal, co se stalo, tak jen potřásla hlavou, nechtěla nic říkat. Netlačil na ni. Co se ho týkalo, měli se odpoledne skvěle. Sam na něj bude myslet, až je bude mít na sobě…což bylo jediné, na čem záleželo.

Jack měl výčitky svědomí, když hodnotil své jednání. Možná manipuloval Sam stejně jako to Jacob vyčítal Faxtonovi? Děsilo ho pomyšlení na to, co by se stalo, kdyby usoudila, že se je snaží rozeštvat. Ale on jí koupil šaty s nefalšovanou touhou, aby vypadala co nejlépe. Na tom přece nebylo nic špatného…nebo ano? Pořád ještě zápasil s tímto problémem, když dorazili k jejímu domu.

„Takže uvidíme se v pondělí,“ usmál se, když vystupovala z jeho náklaďáku.

„Jo…ještě jednou děkuji, pane. Jsou…úžasné.“

„Jestli mi budete chtít dát vědět, jak to šlo, můžete mi zavolat.“

„To bych mohla.“

Pohnula se dopředu a jemně ho políbila na tvář.

*** *** *** *** *** *** *** ***

Telefon vyzváněl na druhé straně linky. Sam věděla, že je pozdě, ale doufala, že má alespoň malou šanci a plukovník bude ještě vzhůru.

Právě strávila celý večer tím, že ji k smrti nudili politici a vážně si chtěla promluvit s někým normálním…pokud ovšem Jack O´Neill dal považovat za normálního. Neuměla se zastavit a představovala si, jaké by to bylo, kdyby tam byl Jack. Potměšilé komentáře, pokoušel by se ji rozesmát…tancovala by s ním. Aby řekla pravdu, celý večer se cítila nepříjemně. A nebylo to jen kvůli šatům, které si nakonec vzala. Jack nebyl jediný, kdo ji opatřil něco na sebe. Joe se vytasil s dárkem těsně před tím, než opustili Colorado Springs. Tak jako byly Jackovy šaty jednoduché a pohodlné, ty od Joea byly podobné červené sametové obludnosti. Sam strávila skoro celou recepci v obavách, že ji něco vypadne. A málem se dopustila fatální chyby, když se při prvním pohledu na tento oděv téměř rozesmála. Oceňovala jeho gesto, ale nebyla to ona.

Teď se cítila mnohem pohodlněji. Byla převlečená do pyžama, pila horkou čokoládu a čekala, až Jack zvedne telefon. Pravděpodobně už spal, ale Sam potřebovala slyšet jeho přátelský hlas a proto nechala telefon vyzvánět.

Druhá nejhorší část večera se udála dříve…Joe ji představil svým rodičům, kteří je rovněž provázeli na recepci. Což bylo trapné. Tvořili velmi příjemný pár a přivítali ji jako dlouho ztracenou dceru. Joe o ní patrně mluvil…hodně. Doopravdy nevěděla, proč jí to bylo tak nepříjemné. Nebylo to tak, že by Joe dělal něco špatně. Byl sladký a pozorný…tak co s ní bylo špatně? Kromě faktu, že ji vážně přitahoval její velící důstojník. To nebylo správné. Možná by ji měla Janet prohlédnout, až se vrátí zpátky.

A co se týká nejhorší části recepce…Sam nevěděla, že se jedná o uvítací večírek pro Joea. Přivítání hrdiny. Oficiální verze byla, že byl držen jako rukojmí na středním východě…a o Sam se předpokládalo, že byla součástí elitní speciální jednotky, která ho zachránila. Joe ji představoval jako ženu, která mu zachránila život. Bylo to trapné. Sam se mu snažila odporovat, ale bezvýsledně. Jen prezident znal pravdu. Byl velmi potěšený, chválil ji za provedenou práci a požádal ji, aby předala jeho komplimenty plukovníku O´Neillovi a zbytku týmu…poté co přišla s poněkud neohrabaným vysvětlením, proč tady ostatní vlastně nejsou.

Sam byla na Joea celkem naštvaná. Jeho pozvání se mělo vztahovat i na zbytek SG-1. Ptala se ho, proč je nepozval, ale nebyl schopný dát jí dostatečné vysvětlení. Ou, vlastně přišel s politicky regulérním důvodem…ale Sam mu to skutečně nezbaštila.

„O´Neill.“ Ozval se konečně ospalý hlas do telefonu.

„Pane, to jsem já,“ řekla.

„Carterová? Víte kolik je hodin?“

Bezva, byl rozmrzelý. Což bylo za těchto okolností pochopitelné.

„Já jen…“ začala. A potom se zastavila. Jak by mohla říct, že prostě chtěla slyšet jeho hlas? To by znělo značně uboze.

„To nic,“ řekl. „Jak to šlo?“

„Fajn…fajn…prezident posílá srdečný pozdrav.“

„Carterová, doufám, že jste mu za mě projevila díky. Jaké se líbily šaty?“

„Nemohla jsem si je vzít. Joe mi něco přinesl.“

„Ou…byly tak pěkné jako ty ode mě?“

„Vypadaly jako první baletní obleček od Barbie.“

Jack vyprsknul a Sam se připojila k jeho smíchu. Pohodlně se uvelebila na polštářích a prostě si užívala fakt, že s ním mluví.

„A potkala jsem plukovníka Sammuelse,“ vyprávěla.

„Jak se má Sparky?“

„Byl otravný jako vždycky. A pak mě Joe představil své mámě a tátovi.“

Pár vteřin bylo ticho, než Jack vstřebal novou informaci.

„Nebylo na to trochu moc brzy?“ řekl nakonec.

„Taky si myslím.“

Všechna další slova byla přerušena zaklepáním na dveře. Pořád držela mobil, když šla zjistit, zda je to pokojová služba s jejími marshmallows…**

„Překvapení,“ řekl Joe.

Stál na chodbě svírajíc dvě skleničky a láhev šampusu. Sam měla hodně špatný pocit ohledně důvodu jeho pozdní návštěvy. Byl pravděpodobně stejný jako ten, kvůli kterému se ji celý večer snažil zásobovat alkoholem.

„Mám telefon,“ vyhrkla na něj. Věděla, že Jack slyší každé její slovo.

„Zavěs,“ řekl Joe potichu.

Natáhnul se a vzal jí telefon…

„Sam je zaneprázdněná,“ řekl a zavěsil.

A to byl okamžik, kdy Sam skutečně viděla rudě. Fakt, že mluvila s Jackem ji tolik nerozzlobil…na druhém konci linky mohl být kdokoli…kdokoli…což zahrnovalo i urgentní telefonát ze základny.

„Vypadni,“ řekla mu tiše.

„Co?“ neměl ani ponětí, že udělal něco špatně.

„Mohl to být důležitý hovor, Joe. Víš, co dělám. Víš, že musím být na příjmu 24 hodin denně, 7 dní v týdnu.“

„Sam…omlouvám se, nemyslel jsem.“

„Přesně…a teď jsem ti řekla, abys odešel. Pokud ovšem nechceš, abych tě osobně vyhodila.“

Dala mu jasně najevo, že udělá, čím hrozila. Byla schopná ho zneškodnit, i když nebyla fyzicky schopná ho vyhodit skrz dveře. Vypadal mimořádně smutně, když odcházel, ale Sam byla příliš naštvaná, než aby ho nechala chovat se k ní takhle. Věděla, že na něj byla naštvaná i z jiných důvodů. Nejen proto, že ukončil její hovor…

Na Samin vkus se všechno pohybovalo až moc rychle.

Zvedla telefon a opět vytočila Jackovo číslo. Aby mu podala vysvětlení, které mu dlužila.

„To jsem já,“ řekla, když zvednul telefon. „Zbavila jsem se Joea.“

„Nemusela jste to dělat,“ odpověděl Jack.

„Ano, musela. Absolutně to přehnal. Stejně jako to dělal celý večer.“

„Což je důvod, proč mi voláte ve dvě v noci?“

„Mrzí mě, že jsem si nemohla vzít ty šaty.“

„Na tom nezáleží. Vždycky je můžu vrátit…i když by to byla škoda.“

„Proč?“

„Protože jste v nich vypadala neskutečně sexy.“

Sam cítila jak se červená. Bylo nějak jednodušší přijmout kompliment, když si nestáli tváří v tvář. A tak mohla odpovědět vážně koketní poznámkou.

„Jestli se budete chovat jako hodný chlapec, možná si je na obleču ještě jednou,“ nabídla.

Ticho. Sam už si myslela, že překročila hranice jejich přátelství.

„Co když budu zlobit?“ zeptal se.

Zasmála se, šťastná, že vzal její poznámku tak, jak byla myšlena.

„Podívejte, pane. Zítra se vracím zpátky, ale auto mám doma…“ začala.

„Potřebujete vyzvednout na letišti?“ zeptal se, aniž by ji nechal dokončit větu.

„Prosím.“

„Řekněte mi číslo letu a já tam budu.“

Poté, co mu dala potřebné údaje, Sam zavěsila, lehla si do postele a zachumlala se pod přikrývku. Nepřála si nic jiného, než strávit zítřejší noc v poklidu doma s blízkým přítelem. Doufala, že přemluví Jacka, aby se chvíli poflakoval kolem. Joe bude ve Washingtonu ještě několik dní. Což bylo dobře. Opravdu ho nějakou dobu nechtěla vidět.

*** *** *** *** *** *** *** ***

Jack se trochu opozdil. Přes noc se zhoršilo počasí a musel řídit na letiště v prudkém dešti. Přirozeně, že špatné počasí zacpalo dálnici spoustou blbců…kteří byli neschopní řídit ve špatném počasí. A tudíž měl špatnou náladu, když se konečně dostal na letiště. Tam ale neuměl najít místo k parkování pro svůj náklaďák. Kdyby nejel pro Sam, nebylo by to tak špatné. Ale fakt, že na něj pravděpodobně čeká, ho rozladil ještě víc…pokud to bylo ještě možné. Doufal, že to nevzdala a nevzala si taxík.

Když konečně zaparkoval…na místě, které byly minimálně tři míle od příletové haly, tryskem zamířil k terminálu. Fakt, že Sam zřejmě odkopla Joea, ho přiváděl ještě více do úzkých. Nevěděl, co se přesně stalo, ale chápal, že tohle byla jeho příležitost, aby si pomohl k významným bodům za snaživost. Ale to se nestane, pokud přijde takhle pozdě. U bezpečnostní kontroly byla fronta a Jack pípnul, když procházel detektorem kovu. Zapomněl odevzdat klíče… odletová hala, kde se měl se Sam setkat, byla na druhém konci letiště, takže Jack musel běžet znovu. Následkem čehož se mu nedostávalo dechu, když konečně s úlevou dorazil k odletové bráně.

Sam tady už byla, klidně si četla knihu s tašku u nohou.

„Ahoj, omlouvám se,“ řekl zvedajíc její brašnu. „Máte další zavazadla?“

„Ne,“odpověděla a usmála se na něj.

S ohledem na to, že na něj čekala skoro hodinu, vypadala velmi uvolněně. A mimořádně jí to slušelo v džínách a světle modrém svetru. Přál si, aby ji mohl obejmout, když procházeli letištěm, ale nebyl jsi jistý, zda by toto gesto přijala.

„Můžeme koupit nějakou večeři?“ zeptala se Sam, když vyrazili.

„Jistě. Nebyl Bílý dům plný jídla?“

„Upřímně…v kantýně podávají lepší.“

„Tak špatné?“

„Nevěřil byste.“

Opřela se, zavřela oči a Jack se pro sebe musel usmát. Před několika týdny si stěžovala, že jim spolu bylo až moc příjemně a teď to vypadalo, jako by si přála, aby se jejich vztah stal důvěrnějším.

I přes stále se zhoršující počasí, proběhla cesta domů beze stresu. Přijeli k jejímu domu chvilku po sedmé…v pravý čas, aby se mohli schoulit u krbu s pivem, čínským jídlem a kýčovitým filmem. Byl překvapený, když ho pozvala dál, a rozhodně nezvažoval odmítnutí.

„Tohle je příjemné,“ povzdechla si, když film končil.

„Jo,“ souhlasil Jack. Až moc příjemné.

K jeho překvapení si položila hlavu na jeho rameno.

„Carterová?“ zeptal se s jistou obezřetností v hlase.

„Vždycky to skončí takhle,“ řekla.

„Co?“

„Vy a já.“

„Jo, to jo.“

Rozuměl jí. Navzdory všemu…mohl se objevit kdokoli…nějak to vždycky končilo tímhle způsobem. Oni dva, čekali na to, až budou moci být spolu. Bylo to zatraceně nefér. Zanedlouho se kouzlo prolomí a ona se odtáhne. Navzdory jeho přesvědčení byla ale dnešní noc jiná. Když se mezi nimi rozhostilo ticho, Jack zjistil, že se Samin dech zklidnil a ona zřejmě usnula. Využil šanci a políbil ji na temeno hlavy a potom se posunul do poněkud příjemnější polohy. Namlouval si, že by byla škoda, aby ji probudil. Část něho ovšem cítila, jako by ji využíval…ale rychle pochopil, že kdyby to Sam takhle nechtěla, tak by tady teď nebyl.

Jejich pohoda byla zničena ani ne za hodinu. Jack už téměř usínal, když je vyrušilo hlasité bouchání na dveře. Sam se ihned vzbudila a Jack si byl jistý, že ji slyšel nadávat, když utíkala odhalit nezvaného hosta. Byla skoro půlnoc. Jack se podíval z okna. Pořád pršelo a on nebyl schopný poznat, kdo je vyrušil, ale stačil mu jediný pohled na Sam, když se vrátila, aby pochopil, že to bylo vážné.

„Joe,“ řekla.

„Co?“

„Pane, nevím, co tady dělá.“

„Půjdu zadními dveřimi.“

„Ne…pokusím se ho zbavit.“

Strkala ho směrem k ložnici. Jack udělal, co mu řekla. Nechal pootevřené dveře, takže mohl slyšet co se děje…jen pro případ, že by to s Joem šlo obtížně.

„Joe…,“ řekla, když otevřela dveře.

„Můžu jít dál?“ zeptal se. „Venku je mokro.“

„To věřím.“

Jack slyšel zavřít dveře a potom zvuk kapek dopadajících na podlahu, když stál Joe v hale.

„Proč jsi tady?“ dotazovala se.

„Sam, musel jsem tě vidět. Mrzí mě, co se stalo ve Washingtonu…“

„Dobře…a teď prosím odejdi.“

Jack pootevřel dveře, aby mohl lépe vidět, co se dělo. Sam a Joe stáli na chodbě. Velvyslanec byl promočený. Musel ujít pořádnou vzdálenost, aby se sem dostal. Sam se na něj dívala se zkříženýma rukama na hrudi.

„Sam, prosím, je pozdě. Nemám kam jinam jít.“ žadonil Joe.

Samin postoj postupně slábnul. Jack zadržel dech. Jestli ho pustí do ložnice, budou všichni v maléru.

„Můžeš si lehnout na pohovku,“ řekla mu.

„Sam…“

„Pohovka. Přinesu ti nějaké ručníky.“

Zamířila do ložnice, a Jack si rychle všimnul, že ji Joe následuje. Věděl, že to bylo klišé, ale nemohl se schovat nikam jinam než pod postel. Bylo to těsně, ale stihnul se tam nacpat celý, než vstoupil Joe. Sam velvyslance ignorovala a zašla pro pár ručníků do koupelny. Hodila mu je do náruče a ukázala zpátky k obýváku.

„Musím ti něco říct,“ začal. „Tohle je pro mě těžké…ale nikdy jsem nic takového k nikomu necítil. Sam, miluji tě.“

„Joe…“

„Celou dobu u Aschenů jsem myslel jen na tebe. Myšlenka na tebe mě držela při životě.“

Joe udělal krok směrem k Sam. Jack viděl, jak zaváhala, a rozhodl se k bezprostřední akci. Stála u postele, tak se natáhnul a chytil ji za kotník. Když Sam ucítila jeho ruku, mírně nadskočila, ale nedala na sobě znát své překvapení.

„Joe, prosím odejdi z mojí ložnice. Jestli máš hlad, v ledničce je jídlo. Uvidíme se ráno.“

Jako spráskaný pes udělal Joe, co po něm žádala. Po jeho odchodu Sam zavřela a zamkla dveře. Sedla si s hlavou v dlaních na postel. Jack to vzal jako signál, že může opustit svůj úkryt. Trochu váhavě se posadil vedle ní.

„V pořádku?“ zeptal se.

„Jistě,“ odpověděla. „Tohle už jsem zažila.“

„Co?“

„Jonas tuhle taktiku používal taky.“

„Ou.“

„Souhlasila jsem, že si ho vezmu, protože jsme se pohádali a on se potom celý od sněhu objevil u mých dveří, aby se omluvil. Dokázal, abych se cítila provinile. Kdybyste tady nebyl…“

Padla dozadu a ležela napříč postele.

„Vše je součástí služby,“ odpověděl Jack.

„Díky.“

„Žádný problém…ehm…myslím, že bych měl jít.“

Což ho přivedlo k problému. Jediná cesta ven byla přes obývák…kde byl Joe.

„Můžu vylézt oknem?“ zeptal se.

„Je zamčené,“ řekla Sam, „klíč je v kuchyni.“

„Aha.“

Podívali se na sebe.

„Vadilo by vám spát na podlaze?“ zeptala se Sam.

„To mým zádům svědčí,“ vtipkoval.

Sam ho obdařila menším úsměvem. Vzala jeden polštář ze své postele a podala mu deku.

*** *** *** *** *** *** *** ***

Hammond strnule zíral na velvyslance, instinktivně věděl, že za jeho jednáním musely být postranní úmysly.

„Plukovník O´Neill bude protestovat,“ řekl.

„President tento postup schválil,“ odporoval Faxton.

„Major Carterová je jedením z mých nejlepších důstojníků…“

„Kterému mělo být svěřeno velení už nějakou dobu. Generále, četl jsem hlášení.“

V tomhle měl velvyslanec pravdu. Ale Hammond měl svoje důvody pro to, aby udržoval SG-1 pohromadě. I když vyšlo najevo, že dva důstojníci letectva z tohoto týmu k sobě chovají více než pracovní city.

„Zřízení týmu s čistě velvyslaneckou funkcí potřebuje ty nejlepší. A tím je, dle mého názoru, major Carterová.“ dořekl Faxton.

„Chcete jí to říct vy nebo to mám udělat já?“ zeptal se Hammond.

„Udělejte to co nejdříve.“

„Budiž.“

Hammond zvedl telefon. Dobře věděl, kde touto dobou bývá major Carterová. A domníval se správně, byla ve své laboratoři…a štěstí mu přálo, plukovník O’Neill tam byl taky. Nařídil oběma důstojníkům, aby se dostavili do zasedací místnosti. Dorazili za necelé dvě minuty a stáli před ním v pozoru.

„Pohov, sedněte si,“ řekl jim.

Sedli si ke stolu naproti němu a velvyslanci. Společně…vždycky společně. V jistém smyslu, byly zprávy, které pro ně měl, dobré…i když jim vezmou možnost pracovat společně. Hammond věděl, že z osobního hlediska získají více, než ztratí. Jako vždy, přešel přímo k věci.

„Majore, plukovníku, prezident nařídil vybudování nového SG týmu. Velvyslanec Faxton bude sloužit jako náš diplomatický zástupce, ačkoli spoluúčast letectva bude taky nutná. Konečně…vám, majore Carterová, bylo svěřeno velení. Graguluji.“

Hammond se opřel a čekal na O‘Neillův výbuch. A nebyl zklamaný.

„Blbost!“

„Pane!“ napomenula ho Sam.

„Pane, pokud jste si nevšiml, Carterová tvoří podstatnou část SG-1. Je velmi důležitým členem týmu.“

„Chcete zpochybňovat prezidentovy rozkazy?“ zaútočil Hammond.

„Ano, pane.“

„Jacku, tohle jde mimo mě. Odteď už major Carterová není členem SG-1. Je mi líto.“

Jack vypadal absolutně zničeně. Samozřejmě nadřazoval Saminy schopnosti důstojníka nad své osobní pocity. Ani ho nenapadlo, že jim tímto prezident otevírá cestu. Sam to ale pochopila, protože byla podezřele zticha.

„Odchod,“ rozkázal Hammond.

„Pane“ řekli společně.

„Sam,“ vykřiknul Faxton, když major opouštěla místnost.

„Ano, pane velvyslanče?“ zeptala se.

Byl trochu vykolejený jejím formální oslovením, ale pokračoval, jako by se nic nestalo. Hammond se zastavil ve dveřích své kanceláře a sledoval scénu, která se před ním odehrávala. Jackovi to zřejmě konečně docvaklo, protože se jeho rty zvlnily do podezřívavého úsměvu.

„Chtěl bych ti pogratulovat jako první,“ pokračoval Faxton.

„Děkuji.“

„Myslel jsem, že bychom to mohli oslavit. Můžu tě pozvat na večeři?“

„Omlouvám se, pane, ale nemyslím, že by to bylo vhodné.“

„Co?“

„Jste pod mým velením. Jakýkoli vztah mezi námi by mohl ohrozit tým.“

Nandala mu to. Hammond měl chuť jí zatleskat. Zdálo se, že Faxton přelstil sám sebe.

„Ale já nejsem voják!“ protestoval.

„Myslím, že tato pravidla jsou platná pro všechny…pane. A teď, pokud mě omluvíte, mám práci.“

S tímhle vyšla Sam z místnosti.

„Oslovila mě pane,“ zamumlal Joe dost hlasitě na to, aby ho Jack slyšel. Hammond potěšeně sledoval, jak Jack dokráčel k velvyslanci a přátelsky ho poplácal po zádech.

„Naučíte se to slovo vážně nenávidět,“ usmál se něj. „A teď, pokud mě omluvíte…musím jít pozvat jednoho rozkošného majora na rande.“

„Co?“

„Oh…a díky, Joe.“

*** *** *** *** *** *** *** ***

„Cítím se divně,“ zašeptala Sam, když šli do baru.

„Bude to fajn,“ odpověděl Jack. „Nikdo si toho ani nevšimne.“

Povzbudivě ji stisknul ruku. Sam se snažila uklidnit, ale bezvýsledně. Tohle bylo poprvé, kdy se někde objeví jako pár a to ji znervózňovalo. Věděla, že tam budou tací, kteří je neprávem odsoudí…kteří si budou myslet, že dostala velení, protože spala se svým velícím důstojníkem. Ale tihle lidé budou v menšině. Oba dva, ona i Jack, měli v SGC skutečně blízké přátele, kteří věděli, kolik toho pro SG-1 obětovali. Tohle byla jejich chvíle…jenom kdyby uměla utišit ty motýly ve svém břiše.

Ráno se dozvěděli tu novinu a Sam měla sotva dostatek času ji vstřebat než se to dostane mezi jiné lidi. Očekávalo se, že se ona a Jack objeví na téhle improvizované párty, takže šli společně. Měla dojem, že se s ní chce Jack pochlubit. Ne protože by ji viděl jako cenu, ale aby ukázal, že všechno čekání stálo za to.

Nejdříve myslela, že si jich nikdo nevšimne. Co byl jeden pár v početném davu? Ale Jack byl poněkud více demonstrativní, než si původně myslela. Jakékoliv myšlenky na nenápadné proklouznutí davem až ke zbytku SG-1 vzaly za své, když vzal Jack Sam okolo pasu. Jak míjeli lidi, hovory pomalu utichaly, a Sam zčervenala, když posádka základny začala rozebírat tento nový úkaz.

„Vy dva neztrácíte čas, co?“ okomentoval je Daniel, když se přidali k němu a Teal´covi.

„Jen asi tak pět let,“ odpověděl Jack. „Sam, co budeš pít?“

„Pivo, prosím,“ odpověděla.

Sedla si a sledovala, jak se Jack prodírá davem k baru.

„Gratuluji, MajoreCarterová,“ řekl Teal´c monotónním hlasem. „Budete impozantním velitelem.“

„Díky, Teal´cu,“ usmála se Sam.

„Těšíš se na první misi?“

„Tak trochu, ale si nejsem jistá jak dobrým diplomatem budu.“

„Jsem si jistý, že ses od Jacka hodně naučila,“ podotknul Daniel.

Sam se zasmála a začala se uklidňovat. Jackův nedostatek diplomacie byl legendární. Jaktože ještě nezačal meziplanetární konflikt, bylo záhadou. Urážel lidi a byl hašteřivý, ale většina ras ho měla ráda. Thor na něj pěl chvalozpěvy…Asgardským způsobem.

„Hej, čemu se smějeme?“ zeptal se Jack, když se vrátil s pivem.

„Sam si s tebou chtěla promluvit o taktu a diplomacii,“ řekl Daniel.

„Tak o tomhle rozhodně dneska v noci diskutovat neplánujeme.“

„Jacku!“ okřikla ho Sam.

Sednul si, oběma rukama ji objal a políbil ji na šíji.

„Prosím o vaši pozornost!“ Hammondův hlas proťal skrumáž hlasů. „Teď, kdy náš čestný host konečně dorazil, pozvedněte prosím sklenice…na nového velícího důstojníka SG-16…Samanthu Carterovou.“

Sam cítila, jak se červená, když jí ostatní připíjeli.

„A na šťastného bastarda, který tipnul 13. říjen!“ dodal Ferretti.

Jack se přikrčil…teď už věděla, proč tak naléhal, aby přišli spolu. Ačkoli jak si má činit nárok na peníze, aniž by někdo myslel, že to zmanipuloval…

„Hej, myslím, že potřebujeme důkaz!“ křiknul major Griff.

Nápad se ujal i u zbytku skupiny, která začala skandovat. Jack se postavil a podal Sam ruku, která ji přijala a připojila se k němu. Pohledem do očí ji tiše požádal o svolení. Sam přikývla. Přitáhl si její obličej blíž a něžně ji políbil na rty. Lidi kolem je povzbuzovali, ale pár na ně nedbal. Byli úplně ztraceni v sobě navzájem.

„Bylo to dostatečně průkazné?“ zeptal se Jack, když se konečně nadechl.

„Teal´cu,“ řekl Ferretti, „peníze jsou tvoje.“

„Rozdělíme si je 50/50,“ pošeptali jí Jack do ucha.

„A za co je plánuješ utratit?“ zamumlala Sam zpátky.

„Samozřejmě, že za tebe.“

„Správná odpověď.“

Zakřenil se, spokojený sám se sebou. Když se znovu posadili, zahlédla Sam Joea. Velvyslanec stál u dveří a sledoval celou scénu. Jeho výraz se zkroutil do posměšného úsměvu. Cítila výčitky svědomí. Vážně zranila Joea tam moc, jak tomu věřil? Byl jediný, který se snažil zmanipulovat situaci, také byl také jediný, kdo se choval jako raněné zvíře. Sam se dotkla Jackovy paže a nasměrovala jeho pozornost k muži ve dveřích. Cítila, jak se napjal, připravený přejít do ochranné pózy. Ale nezastavil ji, když se zvedla, aby si s Joem promluvila. Jack věděl, stejně jako ona, že tohle se musí vyřešit před tím, než spolu začnou pracovat.

Když ji Joe viděl přicházet, otočil se k odchodu, ale Sam byla rychlejší než on.

„Pane velvyslanče, děkuji, že jste přišel,“ usmála se.

„Říkala jsi mi Joe,“ konstatoval.

Sam zjistila, že tohle nebude vůbec snadné.

„Další věc, která by nebyla za daných okolností vhodná.“

„Sam, co jsem ti řekl, jsem myslel vážně. Miluji tě a myslel jsem, že takhle spolu budeme moct trávit více času. Nechtěl jsem tě odehnat.“

„Jsem vám velmi vděčná za příležitost, kterou jste mi poskytnul.“

„Zachránila jsi mi život.“

„Udělala bych to pro každého. Pro Jacka, Teal´ca, Daniela…každého.

„Ty ke mně necítíš, co já k tobě, že?“

Bylo těžké to přiznat, ale i tak zavrtěla odmítavě hlavou. Měla Joea ráda, a kdyby byly okolnosti jiné, časem by se do něj možná i zamilovala, ale ne teď a tady. Potřeboval ji a Sam cítila potřebu mu pomáhat, ale čistě jen z přátelství.

„Promiňte,“ řekla.

„Já to přežiju…mám z vás a plukovníka O´Neilla radost…opravdu mám…opravdu.“

„Opravdu?“

„Dobře, právě teď se cítím jako bych žvýkal vlastní játra.“

„Joe, myslím, že můžeme být přátelé.“

„Ano, majore, můžeme…a bude se nám spolu dobře pracovat.“

To se teprve uvidí, ale Sam byla svolná uklidnit jeho pochyby.

„Už se na to těším,“ odpověděla. „Chcete se k nám přidat?“

„Ah…to si nemyslím. Musím chytit letadlo zpátky do Washingtonu, ale uvidíme se za pár dní.“

„Ano, pane.“

„Můžete mi říct jednu věc…musím nosit pracovní uniformu?“

„Ušetříte na účtech za čistírnu.“

Joe odcházel a Sam si úlevou vydechla. To nejhorší bylo pravděpodobně za ní, ale nebyla tak naivní, aby si myslela, že už nebude mít žádné další problémy, alespoň to byl začátek.

*** *** *** *** *** *** *** ***

„Chceš jít dál?“ zeptala se Sam Jacka, když dorazili před její dům.

Zeptala se trochu ostýchavě a on si nebyl jistý, jestli si byla jistá. Nechtěl na ni tlačit.

„Jsi si jistá?“ zeptal se.

„Ano, Jacku, jsem,“ usmála se na něj.

Neztrácel čas a následoval ji dovnitř. Dům tonul ve tmě, ale Sam rozsvítila jen minimum světel.

„Počkej tady,“ řekla mu, když vešli do obýváku. „Budu zpátky za vteřinu.“

Usmála se na něj a zmizela v ložnici. Jack stál sám uprostřed pokoje s přihlouplým úsměvem na tváři. Uvědomil si, že pravděpodobně vypadá jako idiot, tak si sednul a snažil se uklidnit. Místo toho přemítal, zda by bylo moc opovážlivé, kdyby si sundal boty. A nakonec je odkopnul.

Kde jen Sam byla? Zřejmě věřila, že si muž rád počká. Začal být trochu nervózní. Což bylo vážně hloupé. Oba to chtěli…ale fakt, že konečně mohli jednat podle svých citů, mu trochu naháněl strach. Cítil, se musí vyrovnat vysokým očekáváním, a to už nebyl tak mladý jako kdysi. Bezmyšlenkovitě začal rázovat po pokoji. Snažil se získat nad sebou kontrolu, tak začal procházet knihy na policích… polovina názvů mu ani nedávala žádný smysl, ale objevil i pár románů, jejichž stránkami se chvíli probíral. Pak se přesunul ke sbírce CD a zjistil, že mají podobný vkus…ačkoli žasnul nad albem od skupiny N‘SYNC. Prohlížel si i fotky okolo. Na několika z nich byla Sam jako dítě se svým bratrem a tátou.

„Jacku?“

Hlas za ním ho přiměl upustit fotku, kterou držel. Naštěstí přistála na židli a nepoškodila se. Jack se otočil, aby se podíval na Sam a spadla mu čelist. Pochopil, proč to Sam trvalo tak dlouho, a vůbec mu to nevadilo. Oblékla si šaty, které jí koupil.

„Tak?“ zeptala se, „Co myslíš?“

„Že jsem byl moc hodný chlapec,“ vydechl

Sam se usmála a ani si neuvědomovala, jak dobře vypadala.

„Tohle je většinou ten okamžik, kdy se probudím“ podotkl.

„Tohle není sen.“

Došla k němu.

„Vítej v realitě, Jacku.“

*DHD – dial home device – zadávací zařízení

** Marshmallow – pěnový bonbon