Naživu

cc by wikimedia / José Luis Mieza

Název: Alive Autor: Kimberley Jackson

Link: http://www.kimberley-jackson.com/alive-2002-2007-revised-and-translated/

Přeložila: Channach

 

Temnota mě obklopuje.

Stojím tady na přeplněné ulici ve velkoměstě beze světla. Okolo sebe vidím lidi, jak spěchají za svými neviditelnými cíli předurčenými zůstat mým očím věčným tajemstvím. Jsem sama… každý je v temnotě sám.

Pohnu se, a když to udělám, projdu kolem dalších a dalších lidí, bytostí, prázdných bytí bez duše, naděje a snů. Jako prokletí roboti se každý den honí za svými cíli.

Taková já nejsem. Jsem jiná. Nemám cíl. Nevím kam jít a tak jdu tam, kam mě srdce vede, doufajíc, že jednoho dne temnotě uniknu.

Jdu a jdu, procházím kolem tisíců a tisíců strojů. Toužím najít cíl svého života jako mají oni, protože je to jednodušší, když víte, kterým směrem máte jít. Ale já nejsem jako oni. A nikdy nebudu… tak proto jsem sama, osamělá?

Rozběhnu se. Rychle a rychleji. Nikdo si mě nevšímá. Stroje pokračují v chůzi ve svém pravidelném tempu v nekonečném shonu za věcmi, které neexistují.

Najednou hrozivě vypadající masa kamenu a cementu okolo mě zmizí a já opouštím město. Namísto šedé a tvrdé dlažby cítím z ničeho nic pod nohama měkkou trávu a vidím před sebou obrys velkého pole. Obloha nade mnou pomalu mění barvu. Někde v šeru začínají cvrlikat ptáci a vzduch je vlídný. Květinová vůně se dotkne mého chřípí a jemný letní vánek si začíná hrát s prameny mých vlasů. V dáli slyším zahřmět hrom a pozoruji rychle se přibližující červánky.

Nakonec mi začnou na tvář dopadat první kapky teplého, životadárného deště. Mísí se s mými slzami a stékají mi po tvářích, dokud neskapou na zelenou trávu. A když se tak stane a ony se dotknou půdy, vytryskne ze země nový život zrozený z mých slz, bolesti, kterou jsem konečně schopna osvobodit.

A z ničeho nic si uvědomím, co mě odlišuje od strojů; proč nemůžu najít  cíl a hloupě se za ním hnát, ale proč jsem plná snů a naděje, že na tomto světě existuje něco víc. A proč jsem osamělá.

Jsem živá bytost.

V tu chvíli prozřu, temnota okolo mě navždy zmizí v oslepujícím záblesku nové naděje. Déšť mi smyje slzy, strachy, bolest a mé přání, abych byla jako ostatní. Klesnu mezi květiny, které teď kvetou nejpestřejšími barvami a třpytí se kapkami deště na okvětních plátcích v oslňujících paprscích slunce. Zvednu tvář k obloze, cítím chlad posledních dopadajících kapek a pošlu duchům vzhůru modlitbu.

Přeji si mít sílu zůstat jiná, uchovat si schopnost snít a doufat.

Přeji si žít.

Jsem naživu.