Bezvýznamný

Název: Bezvýznamný (Meaningless)
originál na http://archiveofourown.org/works/148472?view_adult=true

Autor: nanda (nandamai)
Překladatel: Channach
Korekce: Jana Fussková
Žánr: fanfiction, Stargate SG-1
Páry: Sam/Jack
Hodnocení: dospělí – sexuální situace
Délka: krátké
Časová osa: 6. série včetně Forsaken
Stav: kompletní

 

„Není to o žárlivosti: je to o tom, co nemůžeš mít.“

*** *** *** *** *** ***
Už je u tebe doma, když dorazíš. Věděla jsi, že tady bude, ačkoli jste nikdy nerozebírali kde nebo kdy. Existují jen dvě věci, které ho spolehlivě přivedou do tvé postele, a tahle mise zahrnovala obě dvě.

Není to tak, že necítíš svou část viny.

Je skoro jedenáct a ty víš, že základnu opustil před osmou. Přemýšlíš, jak dlouho na tebe čeká, ale víš, že se stejně nezeptáš. Taky žasneš nad tím, proč jsi nepřišla domů dřív, když jsi věděla, že tady bude.

Ty si svlečeš kabát a položíš tašku na jednu z kuchyňských židlí. On sedí nedaleko na tvém gauči, předstírá, že sleduje televizi, a stoprocentně ti pije pivo.

„V ledničce je čína,“ řekne, aniž by se otočil. Čínu nemáš ráda, tedy kromě…

„Smažená rýže s krevetami.“

Kromě smažené rýže s krevetami.

Ale stejně nemáš hlad. Jeden z tvých mimozemských přátel nedávno objevil brownies. Hůř, objevil, jak moc je máš ráda.

Naliješ si sklenku vína a připojíš se k němu na gauči. Dokážeš předstírat sledování televize tak dobře jako on. Takže potichu sedíte a nesledujete basketball mezi dvěma univerzitními mužstvy, které nepoznáváš. Tady nikdy moc nemluvíte. V posledních dnech víc mluvíte (smějete se, usmíváte) ve službě.

Svoje auto nechal na opačné straně parku, který je u tvého domu: tohle víš i bez ptaní. Pravidla jsou nepsaná a největším z nich je: Nikdo to neví. Nikdy.

Začalo to po Baalovi, příliš brzy a přece příliš pozdě po Baalovi. Týdny ležel na ošetřovně a pak, čtyři dny po propuštění, se chvilku po půlnoci ukázal u tvých dveří. Bylo na něm vidět, že nespal, nebral prášky, co mu dala Janet. („Spánek je až příliš povědomý,“ řekl ti později, poté co sis zapamatovala povrch jeho zad, šířku jeho boků.) Vzala jsi ho dovnitř bez otázek a předstírala jsi, že spíš, když před úsvitem odcházel.

A další noc? Další noc jsi to byla ty, kdo stál u jeho dveří, uchlácholila jsi ho do neklidného bezvědomí v jeho vlastní posteli a zmizela jsi nad ránem. Věděla jsi to celou dobu. Nebo snad ne?

Televize hraje moc příliš potichu, ale na tom nezáleží. Položíš si hlavu na jeho rameno v teď už důvěrně známém gestu a cítíš, jak se nepatrně pohne, když promluví.

„Corsovi ses líbila,“ řekne.

„Corso mě chtěl na své straně.“

„A líbila ses mu.“

Nemáš potřebu na tohle odpovídat. Není to o žárlivosti: je to o tom, co nemůžeš mít.

„Udělal ti návrh?“

„Víceméně.“ Pohráváš si se stopkou skleničky, kterou máš v ruce. „Zeptal se, jestli doma někoho mám.“

Zhluboka se nadechne a dlouze si lokne ze své láhve. „A tys řekla něco … vhodně nezávazného.“

Uhodl. Zná tě až příliš a zároveň ne dost dobře. Zavřeš oči a přeješ si, aby všechno bylo mnohem jednodušší. Pod víčky stále vidíš pohybující se světla obrazovky. Pohne hlavou tak akorát, aby si ji lehce opřel o tu tvoji.

„Nelhala jsem mu,“ řekneš.

„Není o čem lhát. Ne?“

Na tohle taky neodpovíš.

V televizi vletí míč do zástupu lidí a dva protihráči skončí v zámezí.

Na pohovce ti chytí tvůj velící důstojník palec do dlaně.

„Chci tě,“ řekne. Téměř zašeptá. Vždycky potřebuje dostat povolení, stále, a ty se snažíš nepřemýšlet o tom, proč potom cítíš větší vinu kvůli tomu, co se chystáš udělat. Co se oba chystáte udělat. O tom není pochyb, ne?

Alespoň už se potom neomlouvá.

„Nikam neodcházím,“ řekneš. Ani zdaleka to není romantické, ale na to nemůžeš ani pomyslet.

Položí láhev na stůl; natáhne se pro tvoji skleničku, kterou umístí tamtéž. Potom ti zvedne nohy a začne tě pomalu odspoda svlékat: boty, pak ponožky, potom kalhoty. Možná se stále ujišťuje, že jsi skutečná, i teď.

Po Nurrti, po střetnutí se smrtí, která byla příliš blízko i na tebe, byl ve tvém domě každou noc po celý týden. Šeptala jsi stále dokola: „Jsem v pořádku, jsem v pořádku,“ když se tě dotýkal, uvnitř a venku. A pak později, tě držel ve spánku tak pevně, že jsi téměř nemohla dýchat, ale nevadilo ti to.

Stejně byl každé ráno pryč. Rána jsou pro vás dva až příliš reálná.

Teď tě svléká, dotýká se každého kousíčku tvého těla pomalu, majetnicky a ty ho necháš. Nevadí ti to: dělala jsi to samé. Má tu obvyklou mužskou posedlost prsy, ale taky miluje tvoje ruce a nohy. Vsune do pusy prst u nohy, potom palec na ruce; jedna bradavka, pak druhá.

Konečně odhodí své vlastní oblečení stranou a uvelebí se mezi tvými roztaženými stehny. Jeho tvrdost se otře o tvou měkkost, když se přesunuje, jeho oči uzamčené s těmi tvými. Tohle spojení je nebezpečné. Víš to, ale dnes v noci ti na tom nezáleží, i když si uvědomuješ, že to jednoho dne způsobí tvůj pád. Zavrtíš se, aby sis udělala místo a mohla tak provléct ruku mezi tvou a jeho kůží, a zavedeš ho hluboko do sebe, protože víš, že nebude schopný držet se zpátky. Zajede do tebe, uplatní svůj nárok, označí si tě, i když na to nemá žádné právo a ty nemůžeš nikdy být doopravdy jeho.

„Na tohle jsem nebyl připravený,“ stěžuje si zadýchaně.

„Mně připadá, žes byl.“

Zabručí. „Dej si nohy kolem mě.“ Plníš jeho rozkazy bez otázek, ačkoli se pak budeš nenávidět za svoji pasivitu. Následovat jeho rozkazy je zvyk, kterého se těžko zbavuješ. Dokonce i teď.

Nějakým způsobem se dokáže zvednout, tebe bere s sebou a odnáší tě do kuchyně. Dlaždice jsou studené, když tě položí na kuchyňský pult, co má správnou výšku, a tvoje tělo je pořád naražené na jeho. Tomu, jak zvládá tyhle manévry, nikdy zcela neporozumíš: je, teď už to víš, překvapivě kreativní. Někdy si přeješ, abys to nikdy nezjistila.

Jeho rty se usadí na tvém krku a ty předstíráš, že neslyšíš, jak říká tvoje jméno. Jeho pohyby v tobě jsou pomalé, natahují tuto chvilku: čas není něco, čeho byste ty a on měli hojnost. A potom se jeho čelo dotkne tvého, oči má pořád zavřené.

Tohle je jiný muž než ten, kterého vídáš přes den. Méně rezervovaný, ale taky více obezřetný. Méně náchylný k užívání humoru jako obrany, ale také méně náchylný k mluvení všeobecně. A ty? Neumí tě rozesmát tak snadno a tvé úsměvy jsou pravděpodobně o dost chladnější. Jsi méně upřímná v mnoha ohledech a o hodně upřímnější v jedné věci. Musíš to oddělovat: tam, kde uniformy vyznačují prostor mezi vámi, je území prozkoumané, méně zrádné.

A sex? Sex je vždycky dobrý, ale ne tak, jak by mohl být. Je dobrý, ale vždycky tak kontrolovaný, jak musí být.

Nechceš si připustit, že kontrola a odstup je pokaždé těžší a těžší.

Přestane se pohybovat a jeho dech na tvé tváři je teplý a trochu kyselý.

„Corso nic neznamenal,“ řekneš.

„Já vím. To oni vždycky.“

Ale oba víte, že on taky nic neznamená. Protože tak to musí být. A někde tam uvnitř je hluboko pohřbeno poznání, že nic z toho nemá co dělat s Corsem, ne doopravdy. Nelíbil se ti, nikdy jsi nebyla ve skutečném nebezpečí: je to jen příhodná výmluva. A vy musíte mít výmluvu vždycky. Nebo ne?

Najednou nasadí opět své pomalé tempo a ty jsi naštvaná. Dopálená. Na svůj život, který tě nutí hledat jedno ospravedlnění za druhým. Na svou práci, kterou miluješ, ale která tě nutí lhát sobě i jemu a vzdát se tolika věcí. A nejvíc ze všeho, možná na něj, protože způsobil, že mu chceš říct jednu jedinou věc, kterou jemu nikdy říct nesmíš.

Takže když se jeho ruka přesouvá přes tvoje břicho a jeho palec se tlačí níže, odstrčíš ji.

„Ne,“ řekneš. „Nechci.“ Je to lež a zároveň není. Snaží se ti podívat do očí, ale ty ho zastavíš, když dlaněmi přitáhneš jeho hlavu blíž a zajmeš jeho rty těmi svými.

Líbáte se jen zřídka, ty a on. Překvapí ho to a vzruší na nejvyšší míru. A když do tebe přiráží, tak silně a tak rychle, že se musíš zapřít oběma rukama o dlaždičky za sebou, abys zůstala vzpřímená, jsi překvapená, že cítíš teplé šimrání v podbřišku, které značí tvůj blížící se orgasmus. Ale on se tam dostane dřív, jedním posledním dlouhým a hlubokým přírazem, jsi ztratila svoji šanci.

Nějak to na vzteku nepřidá, ale rozpustí ho.

Přivinete se k sobě navzájem, tak jako vždycky, potom. Ruce a paže a tvé nohy jsou chamtivé a tahají, mačkají. A takhle zůstanete, dýcháte tiše, dokud se z tebe, aniž by chtěl, nevysune.

Přeješ si, aby ses necítila tak moc prázdná, necítila tu nezaměnitelnou ztrátu; ráda si o sobě myslíš, že jsi silná žena, nezávislá žena. Nelíbí se ti, že se cítíš více úplná, když je v tobě tenhle muž, kterého bys neměla potřebovat, ale potřebuješ.

Takhle by to nemělo být. Ale takhle to musí být.

Nebrečet: tohle je taky jedno z pravidel.

Víš, že je to chyba, ale stejně to řekneš. „Zůstaň.“

Cítíš, jak zavrtí hlavou, když tě drží. „Ne,“ řekne do tvých vlasů. „To je moc.“

Je to moc. Je to víc, víc než moc.

A vždycky bude.