cc by deviantart / dommie95

cc by deviantart / dommie95

 

Název: Problém barev (Colour issues)
Autor: Sam23 (http://www.samandjack.net/fanfics/viewstory.php?sid=668 )
Překladatel: Channach
Žánr: romance/humor
Fanfiction: Stargate SG-1
Páry: Sam/Jack
Hodnocení: Mládež
Časová osa: 601 Redemption,
Souhrn: Konečně víme, proč jsou tak sladění.

**************

Něco bylo špatně. Sice ještě nevěděl co, ale něco určitě ano. Otočil se, zabručel a pokusil se soustředit na to … něco. Byl to zvuk, tolik se mu zatím podařilo zjistit i přes to, že pořád ještě spal.

Jeho znavené tělo mu napovídalo, aby hluk ignoroval, nakonec stejně ztichne. Ovšem jeho mysl byla proti.

Zavrčel trochu hlasitěji a otevřel oči, když pochopil, že zvuk je ve skutečnosti zvonící telefon. Nahmatal sluchátko, zívl a zabručel.

„O´Neill.“

„Modrá nebo zelená?“ pozdravil ho radostný hlas. Hlas, co zněl nepříjemně probuzeně v… podíval se na budík a zaklel.

„Jste cvok? Víte, kolik je hodin?“

„Dobré ráno i Vám, Pane,“ odpověděl veselý hlas.

„Carterová! Prokristapána je 5:30!“ frustrovaně zakvílel.

„Já vím, Pane.“

I s jeho poněkud omezenými znalostmi všech těch vědeckých udělátek věděl, že opravdu není možné vidět něčí úsměv přes telefon, ale přesto věděl, že se právě teď usmívá. Tím obrovským, veselým Saminým úsměvem, který obrátí i tu nejčernější noc ve slunný den. Zasténal a rukou si promnul obličej. Nebyl připraven čelit své skryté romantické stránce takhle brzy po ránu.

„Máme poradu s generálem Hammondem a majorem Davisem před misí na P3J764, Pane. Vzpomínáte si, že?“

„Jistě,“ odpověděl a snažil se přijít na to, o čem to sakra mluví.

„Přišlo to oběžníkem, správně?“

Slyšel smích svého zástupce na druhé straně linky a povzdechl si.

„Carterová, nesmějte se mi dřív, než v sobě budu mít nejméně dalších pět hodin spánku a dva hrnky kafe, okay?“

„Promiňte, Pane.“

„Jo, jasně,“ brblal Jack, ale na tváři se mu začal objevovat malý úsměv. Rukou si pročísl rozcuchané vlasy a zívl. Sam se opět zasmála.

„Vážně, máme poradu v 6:45 a já se opravdu musím přichystat. Takže, jaká to bude?“

„Černá.“

„Pane!“

„Vážně, proč pro změnu nezkusíme nějakou jinou barvu? Tahle modro-zelená záležitost začíná být dóóóóst stará.“

„Možná byste to měl navrhnout generálu Hammondovi.“

„Jo, jasně. Milý Generále, barvy, které nosíme, jsou nudné. Prosím, najděte nám něco trošku veselejšího, nejlépe s visačkou od Armaniho,“ odfrkl si Jack, dohnal Sam k hihňání. Jack zavřel oči a usmál se tomu, jak snadno se jim spolu hovořilo. Možná proto, že den byl ještě mladý a nedostal šanci uvrhnout je do chaosu, neštěstí, strachu a bolesti. Možná proto, že voják v něm pořád ještě tvrdě spal. Nebo možná proto, že tohle byla známá půda a rituál, od kterého neupouštěli, i přes to, že se v posledním roce vzdali téměř všeho ostatního. Nezáleželo na důvodu, cenil si těchto chvilek, kdy věci mezi nimi byly jako před … vším.

„Takže, co Vás přimělo vybrat černou, Pane?“

„Protože je to barva noci. A v noci lidi spí. Alespoň normální lidi to tak dělají.“

„Dobře, chápu tuto duchaplnou narážku, Pane. Ale musím Vám připomenout, že já jsem tuhle poradu nenaplánovala. To zařídil major Davis.“

„Ale on mi nevolá v 5:30 ráno.“

„Chcete, abych zavěsila, takže byste mohl znovu usnout a prošvihnout to?“

„Ne!“

Hups, to bylo trochu moc rychle a trochu moc hlasitě. Odkašlal si.

„Carterová, vy jste mi vlastně právě zachránila zadek. Jinak bych to nestihl.“

„Nemáte zač, Pane,“ odpověděla Sam šťastně. Jack opět zívl a snažil se posadit.

„No, ještě pořád jsme nevyřešili náš barevný problém,“ pokračovala.

„Takže černá nepřichází v úvahu, co?“

„Mrzí mě to, Pane.“

„Žlutá?“

„Ne.“

„Možná bílá. Mohli bychom ukrást nějaké věci z ošetřovny.“

„Pochybuji, že Janet nosí Vaši velikost, Pane.“

„Kruci. Takže jsme opět zpátky u nudné modré a tupé zelené?“

„Obávám se, že ano, Pane.“

„Dobrá, na co se dnes cítíte?“

Sam o tom přemýšlela asi tak vteřinu a odpověděla: „Hádám, že budu muset říct modrá.“

„Proč?“

„Proč ne?“

„Carterová, to byla otázka, ne odpověď. Myslím to vážně, chci to vědět. Proč modrá?“

Téměř viděl, jak pokrčila rameny. „Nevím. Možná protože modrá symbolizuje mírumilovnost, dokonalost a určitý pocit prostoru.“

Jack zamrkal.

„Zmínil jsem se, že je 5:30 ráno?“

Sam se zasmála. „Je to Vaše chyba, Pane, chtěl jste vážnou odpověď.“

„Ne, vlastně jsem to chtěl „vědět“, a to je velký rozdíl.“

„Dobře, Pane. Zkusím to jinak. Co je modré?“

„Můj oblíbený dezert?“

„Moc vtipné. Vidím, že se začínáte probouzet, Pane,“ škádlila ho Sam. Jack se zazubil. Slíbil si, že jí jednoho dne řekne, jak skvělé je začínat den zvukem jejího hlasu.

„A já vidím, že se nebojíte vojenského soudu,“ nadhodil s obrovským úsměvem. Sam se zasmála, věděla, že si dělá legraci.

„No, když to není můj dezert, co to potom je?“

„Myslela jsem na oceán nebo nebe, když je jasný letní den. Jako by se člověk upřeně díval do nekonečna. Ale není výhružná nebo ohromující, jen vám dává pocit… volnosti. Lepší termín nenacházím.“

„Volnost není termín, který bych použil pro tu modrou uniformu.“

„Přibíráme, Pane?”

„Dneska jste velmi troufalá. Kolik hrnků kafe jste už měla?“

„Vlastně ani jeden. Mám jen dobrou náladu, to je všechno.“

„Takže modrá je svoboda a mír. Okay, to zní dobře. Ale myslím, že dneska půjdu v zelené.“

„Aha a můžu se zeptat proč?“

„Jen se mi zdá jako správná barva pro den, kdy bereme Jonase na jeho první výlet do neznáma. Znáte to, zelená jako zelenáč. Nebo jako barva jeho obličeje až projde bránou, nebo…“

„Dobře, dobře, to beru. Zní to rozumně, ale ne moc přesvědčivě. No tak, musíte mít lepší důvod pro zelenou.“

„Dobrá, co takhle: zelená je barva přírody.“

„Takže?“

„Takže jsem potřeboval něco říct, abych získal čas vymyslet skutečný důvod.“

„Aha, dobře. Příroda. Zelená. Roztomilé. Opravdová klasika.“

Jack se uculil a zatřepal hlavou. „Carterová, trávíte se mnou až příliš mnoho času.“

„Ne dos…“ její hlas se vytratil a Jack slyšel něco mezi kašlem a odkašláním.

„Promiňte. Sucho v krku. Tááák, měl jste dostatek času, abyste přišel s něčím více kreativním?“

Jack se usmál. Takže se její city nezměnily. V posledních měsících si nebyl jistý, ale teď se všechno zdá… znovu normální. Rozhodl se, že se postará o to, aby to tak zůstalo.

„Vlastně, ano.“

„Dobrá, sem s tím.“

„Zelená je barva naděje. Znáte to v zimě, kdy je země holá a nic na ní neroste, protože je moc chladno?“

„Ano?“

„Vypadá to, jako by to tak mělo zůstat navěky a nezáleží na tom, jak moc se snažíte hlínu zahřát a zasít něco, co by tam mohlo růst, je pořád bez života. Ale jednoho dne, když už si myslíte, že nikdy neuvidíte nic růst, konečně je vidíte: malé zelené věcičky, trávu, květiny, pomalu si klestit cestu k povrchu, přinášet zpátky lásku na zdánlivě mrtvé místo.“

„Myslíte život.“

„Jo, to jsem řekl. Život.“

Nebo ne? Nebyl si jistý, protože Sam neodpověděla. Čekal, až začne mluvit a když se tak nestalo, cítil, jak někde uvnitř začíná panikařit. Co řekl, že ji vyděsil? Konečně mu svitlo a praštil se do čela. To se ti povedlo, O’Neille. Všechno to na ni vybal. Po tomhle se určitě zase stáhne do sebe. Nevěděl jsem, že si tak užíváš, když je mezi vámi napětí, plísnil se.

„Carterová?“ zeptal se pomalu.

Její tichý hlas jej téměř vyděsil, když odpověděla:

„Myslím, že Vás chápu, ale asi mám další důvod pro modrou.“

„Jaký?“

„Modrá znamená oddanost.“

„Zelená znamená soucit.“

„Modrá znamená náklonnost.“

Jack zavřel oči a počítal do deseti, aby si byl jistý, že se mu nebude třást hlas, až bude odpovídat.

„Zelená znamená volno.“

Opět ticho, a potom to byla ona, komu se třásl hlas.

„Ano, to znamená.“

Tentokrát přerušil ticho sám, když zašeptal hlubokým hlasem jednoduchou otázku.

„Tak co, je to zelená?“

Ticho.

„Sam?“

„Je to zelená.“

Vydechl a teprve teď zjistil, že zadržoval dech. Položil si hlavu zpět do polštáře a zvedl paže vzhůru jako by právě dal gól, kterým jeho tým vyhrál Stanley Cup. To není špatná metafora, pomyslel si pobaveně, když chvatně stahoval ruce zpátky, protože si uvědomil, že tím nadzvedl i sluchátko.

„Pane?“

„Ou, promiňte. Jo, jsem pořád tady.“

„Tak, potkáme se na základně za 30? Měli bychom mít dost času dát si před poradou šálek kávy.“

„To zní dobře. 30 minut. Potkáme se na parkovišti.“

„Ano, Pane… a, ehm, Pane?“

„Ano?“

„Pokud budete někdy mluvit s generálem Hammondem o problému barev, červenou mám taky moc ráda.“

„Červená je barva vašeho oblíbeného dezertu?“

Smích. Uvolněný a veselý, lehký a nevázaný Samin smích. Určitě jí už brzy řekne, co pro něj znamená, že může každé ráno naslouchat jejímu hlasu.

„Vlastně jsem přemýšlela o něčem trochu hlubokomyslnějším, ale jak jste už podotkl, jsem dnes velmi troufalá. Musím namítnout, že právě měním svůj oblíbený desert na něco vydatnějšího než želatina.“

Oba se zahihňali, ale brzy se rozhostilo ticho a chvíli nebylo slyšet víc než jejich dech. Najednou Sam znovu promluvila a její hlas byl tišší než před tím.

„Tak co si myslíte o červené?“

Co si mohl myslet o barvě lásky?

Usmál se. „Můžete to stihnout na základnu za 20? Tohle bych Vám vážně řekl raději osobně.“

„Opět potřebujete čas, abyste vymyslel odpověď?“

„Ne. Vlastně jsem měl času více než dost, abych o tomto konkrétním tématu popřemýšlel.“

Ticho.

„Sam?“

„Budu tam za 15.“

Usmál se a přemýšlel, kolik pokut za rychlost bude major Samantha Carterová tohle ráno riskovat. Zavěsil telefon jen na chvilku, aby mohl vytočit jiné číslo. Když uslyšel Teal´cův hlas na konci linky, usmál se a jednoduše řekl.

„Je to zelená.“