Práh

 

Z anglického originálu:  Treshold;  https://www.fanfiction.net/s/5807749/1/Threshold

Autor: AstraPerAspera

Překlad: Channach

Korekce: Jana Fussková

Fanfiction:  Stargate SG-1

Žánr: Romance

Časová osa: 8. série, epizoda 8×20 Threads

 

*** *** *** *** *** *** *** ***

 

„Za tohle vás můžu nechat předvolat před vojenský soud.“

Vzhlédla k hlasu, který se linul od dveří. Ostré světlo z chodby způsobilo, že z něj viděla pouze siluetu, a na zlomek vteřiny si nebyla jistá, zda ve dveřích stojí skutečně on. Svou SGC uniformu vyměnil za khaki kalhoty a tričko s dlouhým rukávem, což ještě víc změnilo jeho obvyklý vzhled, a skutečně ho poznala, až když udělal krok do místnosti.

„Pane?“ oslovila ho ze zvyku. Momentálně si nebyla jistá, jak ho vlastně oslovovat. I přes nespočet „Carterových“ jí stále znělo v uších její jméno – křestní jméno – jak ho vyslovil před pouhými třemi dny. Ale nemohla mu odpovědět ničím lepším než „Pane“. Alespoň zatím ne.

„Věřím, že jsem vám rozkázal, abyste šla domů,“ plísnil ji, když si kontroloval hodinky. „Minimálně před dvěma hodinami, jestli si dobře vzpomínám. Přesto… jste stále tady.“ Gestikuloval široce oběma rukama. „Carterová, porušila jste přímý rozkaz. A to je velmi závažné provinění.“

Vstala a vypnula počítač. „Promiňte, Pane. Chtěla jsem se ještě jednou podívat na data z diagnostiky autodestrukce, abych mohla zjistit proč…“

„Carterová…“ přerušil ji. Ale místo toho, aby jeho hlas nesl tu ostrou, popuzenou výtku, kterou slýchávala v posledních měsících, promluvil tónem téměř… starostlivým. Vzhlédla k němu a spatřila jeho zadumaný výraz a náznak úsměvu v koutku úst. Nemohla si pomoct. Usmála se taky.

„Promiňte.“ Sam se podařilo spolknout slovíčko „Pane“, které se jí už už dralo na jazyk.

„No… alespoň jste můj rozkaz napůl poslechla,“ poukázal na její civilní oblečení.

„Já… jo. Myslím tím… byla jsem na cestě domů… ale něco mi do toho přišlo,“ připustila, což byla pravda. Jen ne úplná pravda. Celá pravda zahrnovala dům, který byl najednou příliš prázdný, a přikrádající se strach ze zvuku pohřební trubky a zoufalou snahu nemyslet na tisíc dalších věcí, které se teď, když se jim nějakým zázrakem opět podařilo zachránit planetu, draly na povrch.

A taky opravdu nepotřeboval vědět, že kontrolou dat se pouze rozptylovala, aby zabila čas, než se sám dokázal vyhrabat z hromady papírování.

Ale podle pohledu, který ji věnoval, poznala, že jisté podezření měl.

„Ano. Dobře. Jsem si docela jistý, že tohle všechno tu bude i ráno. A dneska jsme si svoji výplatu už zasloužili. Takže… no tak. Pryč odsud. Pojďte domů.“ Ukázal palcem ke dveřím.

Zavřela počítač a zhasla lampičku.

„Tam se chystáte, Pane? Domů?“ snažila se, aby její otázka zněla nenuceně. Což se jí vůbec nepovedlo.

„To jsem chtěl. Ledaže byste měla jiný nápad?“

A bylo to. Míček byl na její straně hřiště. A slabý hlásek uvnitř, který si stále nebyl jistý, jí napovídal, aby odpověděla, že ne.

Ignorovala ho.

„Ještě jsem nevečeřela…“ nabídla mu odpověď. Ustoupil, aby kolem něj mohla projít, a na kratičký okamžik se jí zdálo, že ucítila kolínskou. Teď, když stáli na dobře osvětlené chodbě, si všimla, že je čerstvě osprchovaný. A taky oholený. Což pro něj vůbec nebylo obvyklé, navíc takhle pozdě večer.

„Tak to jsme dva.“ Natáhnul se kolem ní, aby v laboratoři zhasnul světla, a na krátký okamžik měla pocit, že ji chce obejmout. Což bylo bláznivé. Ačkoli jí lehce, a Sam si byla jistá, že zcela náhodně, přejel prsty po zádech. Když se vydali chodbou, stáhnul ruku k tělu. V duchu si za tu myšlenku nadávala. I když… ale ne… ne tady. Ne v SGC.

„Tak… co to bude?“

S očekáváním ji pozoroval. Sam se zastavila, myšlenky jí vířily okolo nečekané otázky, než si uvědomila, že stále mluví o jídle. Cítila, jak jí po krku stoupá horko a doufala, že nevypadá tak vynervovaná, jak se cítila. Hlas, který jí říkal, aby vycouvala a zamířila domů, na chvíli zesílil. Ale opravdu jen na chvíli.

„Carterová?“

Vzmohla se na chabý úsměv. „Promiňte, Pa… promiňte,“ zajíkla se a opět se dala do kroku. „Jen jsem se zamyslela…“ Pokud bude mít štěstí, bude vinit její obvyklé pracovní zaujetí a nebude tlačit na pilu.

Dle jeho shovívavého pohledu soudila, že jí to prošlo. „Ano. Dobře. Tahle zamyšlení jsou nebezpečná.“ Anebo taky ne. Něco v jeho tónu ji přimělo k němu vzhlédnout a přísahala by, že zahlédla jistý samolibý úsměv. Pravděpodobně v ní četl jako v otevřené knize.

„Takže… co myslíte… steak? Italskou kuchyni?“ pokračoval, když šli směrem k výtahu. „Ne, počkejte…“ zvedl ruku a studoval hodinky. „Touhle dobou… než se tam dostaneme… i kdyby jen k O’Malleymu… přijedeme pozdě. Jsem si jistý, že zavírají v 11.“

Cítila, jak se jí začala šířit tělem vlna zklamání. Snažila se ji potlačit.

„To je v klídku, Pane. Zmákneme to jindy?“

Ošila se, už když ta slova pronášela. Ze všech hloupých věcí, které mohla vypustit z pusy…

„Nesmysl,“ stisknul tlačítko přivolání výtahu a otočil se k ní a ten samolibý úsměv zářil na míle daleko. „Když se chce, všechno jde. A v tomto případě… by šla pizza. Vyzvedneme jednu cestou. Jestli máte velký hlad, vezmeme dvě. Můžeme je sníst u mě.“

Dveře výtahu se otevřely a Jack zvedl ruku, aby tak taky zůstaly. Sam cítila, jak se jí podruhé sevřel žaludek, tentokrát ovšem ne zklamáním, ale něčím úplně jiným. Pozoroval ji… čekal. A ona si uvědomila, že nečeká jen, než k němu nastoupí do výtahu.

Čekal, až mu vstoupí do života.

Samolibost zmizela. Stejně jako humor. Čekal na Saminu odpověď se stejným odmaskovaným výrazem, jaký mu viděla v očích v den, kdy zemřel její otec. V den, kdy bez jakýchkoli pochybností zjistila, že ji stále miluje.

A že ona stále miluje jeho.

A oba věděli, že tahle malá estráda, kterou právě předvedli, byla… posledním představením, jen pro jistotu.

Protože nebylo pochyb o tom, co žádá. A nebylo pochyb o tom, co měl vepsáno ve tváři. A pokud by si nebyla jistá, zda si neplete přátelství s něčím jiným, jeho nevyřčená otázka a ruka zadržující výtah ji utvrdily v přesvědčení.

Mohli tam stát minutu… nebo možná hodinu. Nebyla si jistá. Ale byla si jistá tím, že si nakonec úplně porozuměli, aniž by padlo jediné slovo. A když překročila práh výtahu, konečně, mu spočinula ruka na jejích bedrech a zůstala tam po celou cestu nahoru.

*** *** *** *** *** *** *** ***

Pizzu si nikdy nedali. Ne že by jí na tom záleželo. Dokonce i teď, když ležela v Jackově posteli a pozorovala ho, jak spí, bylo jídlo tím posledním, na co pomyslela. Měsíční světlo prosvítalo skrze napůl zatažené žaluzie a Sam v jeho skvrnité záři studovala Jackův obličej a každou křivku, důlek a jizvu si ukládala do paměti. Pod rukou, kterou i ve spánku stále držel pevně přitisknutou ke svému srdci, cítila rytmické zvedání a klesání jeho hrudníku a nepatrný tepot. Všechny empirické důkazy nashromážděné jejími smysly – dokonce cítila i jeho vůni… typický Jack – ji utvrdily v tom, že tohle byla skutečnost a ne jen sen, který ji v průběhu let tu a tam trápil ve spánku.

Ne že by o tom pochybovala. Ne doopravdy. Cítila se až moc příjemně, aby to nebyla pravda. Její sny nikdy tak dobré nebyly.

Stejně. Ušli dlouhou cestu od doby, kdy tady byla naposledy a utíkala od domu a od muže a od neexistujícího psa, který ji donutil zpochybnit všechno, o čem byla přesvědčená, že chce. Přišla sem minulý týden, ale jí připadalo, jako by mezi tím uběhly roky.

A částečně to tak i bylo. Skutečně byla jinou osobou než před týdnem. Věděla své, už když v SGC nastupovala do výtahu. Nebylo cesty zpátky. Nechtěla nic vrátit. Chtěla jít vpřed, ať už její kroky povedou kamkoli.

Ať povedou jejich kroky kamkoli.

Už o tom mluvili. Ve tmě v Jackově náruči cítila na krku jeho teplý dech, když šeptem probírali následující kroky. A pak, když vymysleli plán, zašeptal jí do ucha přisprostlý vtípek, čímž spustil vlnu chichotání, kterou zastavil až svými rty, a vyrazil jí dech.

A teď spokojeně ležela a pozorovala ho ve spánku, vypadal tak klidně, jako ho neviděla už měsíce… možná roky. Možná nikdy, když se nad tím zamyslela. Ne takhle. Takhle… poklidně.

Zatímco ho pozorovala, rty se mu roztáhly do úsměvu, a i když neotevřel oči, věděla, že je vzhůru.

„Mmmm.“ Zamumlal hrdelním hlasem. „Na tohle bych si zvyknul.“

„Na co?“ jako by nevěděla.

Otevřel jedno oko, hned ho zase zavřel, ale úsměv na rtech mu přetrval. „Probouzet se s tebou.“

Sam si položila hlavu na jeho rameno a Jack si ji volnou paží přitáhl blíž a prsty jí nepřítomně přejížděl po nahých zádech. S každým tahem se jí myšlenky víc a víc vzdalovaly. „To je dobře,“ dokázala odpovědět. „Protože já nikam nejdu.“

Pustil její ruku a pozvedl jí bradu, aby jí mohl pohlédnout do očí. Mohl to být trik, který sehrál měsíční svit, ale zdálo se, že se mu oči nezvykle lesknou. A znovu se na ni podíval tak, jako když stál ve výtahu.

„Ne.“ Řekl tichým, přesto pevným hlasem. „Nejdeš.“ A usmál se úsměvem, který mu roztančil oči, když se k ní sklonil, aby ji políbil. Ani jeden z nich pak nějakou dobu nepromluvil.