Autor: Sarah Crossan
Rok vydání: 2013
Nakladatelství: Baronet
Počet stran: 263
Originální název: Breathe
Překlad: Radvan Markus

 

DechNic pro nás není tak přirozené jako dýchání. Představte si ale svět, ve kterém si jen privilegovaní mohou koupit dostatek kyslíku k tomu, aby mohli tančit či si zahrát obyčejný fotbal. Svět, kde chudí jen stěží zaplatí účet za vzduch nezbytný k životu. Svět, v němž po netušené katastrofě přežívá zbytek obyvatel v hermeticky uzavřených kapsulích, městech s vlastní atmosférou.

Společnost rozdělenou na všemocné prémie, stevardy udržující pořádek a bezprávné pomocné pracovníky, kteří pohromu přežili jen díky výhře ve státní loterii. Pustou planetu Zemi, kde nejvzácnějším rostlinným druhem je obyčejný strom. Právě v takovém světě žijí Alina, Bea, Quinn a jejich přátelé. Od ostatních mladých lidí se liší svou přemýšlivostí a odvahou něco ve svém okolí změnit. Odvahou nadechnout se jinak než druzí – svobodně.

 

„Vím líp, než většina lidí, co znamená být v kapsuli nezvěstný. Být nezvěstný, znamená navždy zmizet.“

 

Knížka mě na první pohled zaujala nejen velice zdařilou obálkou, ale taky anotací. Upřímně řečeno, já si svět, ve kterém bych musela své dítě přivazovat k postýlce, aby se nepohybovalo po pokoji a nespotřebovávalo drahocenný…nebo spíše velmi drahý…vzduch, představit neumím. Snad ani nechci, protože mě to děsí.

Dystopický příběh neuvěřitelným způsobem podněcuje fantazii člověka a nutí k zamyšlení. Nemoci si dovolit koupit jídlo, protože se musí zaplatit účet za vzduch, dívat se zevnitř kapsule ven na zpustošené okolí, vidět padat déšť, ale nemoct nastavit tvář dopadajícím kapkám. Nemoci si zaběhat, zacvičit, zatancovat. Chodit pomalu, ukázněně, vlastně nijak nezvyšovat tepovou frekvenci a tím i spotřebu kyslíku. Nemoci se pomilovat. Pomocní pracovníci sice ještě žijí, ale ze života moc nemají. A co hůř, těm, kteří se již v kapsuli narodili, se ani nezdá, že by o něco přicházeli. A co vlastně je láska a kdo by za své dítě i dýchal?

 

„Za rohem narazím na propletenou dvojici, jak těžce oddychuje. Láska stojí hodně kyslíku, a kdyby zůstali doma, čekal by je tučný doplatek. Polonahý pár si mě ani nevšimne.“

 

Knihu jsem zhltla jedním dechem a velice se těším na druhý díl s názvem Vzdor, který se mi prozatím do ruky ještě nedostal. Milovníci dystopií by si knížku měli určitě přečíst. Stejně tak každý, kdo si chce rozšířit své obzory a při četbě občas zatajit dech. Je plná šokujících odhalení, akce a člověku občas zůstane rozum stát nad chováním privilegované kasty lidí..

Na závěr mám otázku do pranice. Kdo z vás, kteří jste knihu četli, jste se přistihli, že záměrně snižujete frekvenci nádechů a zjišťujete, zda byste přežili vně kapsule? Já jsem to přestala časem počítat. 🙂