Autor: John Wyndham
Rok vydání: 1999
Nakladatelství: BB art
Počet stran: 276
Originální název: The Day of the Triffids
Překlad: Jaroslav Kořán

Den trifidů

 

Román o tom, jak neznámý roj meteoritů způsobí u většiny pozemšťanů slepotu a jak toho využijí průmyslové rostliny „trifidi“, které náhle vyvinou zcela nečekané vlastnosti a zaútočí na lidi, má v sobě dostatek prvků neobvyklosti, aby čtenáře přitahoval. Zároveň mu však nechybí onen wellsovký obecný pohled na život a jeho reálné jádro, které z fantastického příběhu činí podobenství o skutečném ohrožení přírody člověkem a člověka přírodou.

 

 

„Když se probudíte v den, o kterém náhodou víte, že je to středa, a všechno kolem připomíná neděli, začnete tušit, že něco není v pořádku.“

 

Oproti dystopiím, které mám ráda, jenž se většinou vyrovnávají se stavem společnosti generace po katastrofě, je Den trifidů tak trochu apokalypsa live, neboli v přímém přenosu. Knihu jsem poprvé četla na základní škole. Zůstalo ve mně mnoho dojmů a musím přiznat, že jsem se pro jistotu nikdy nedívala na perseidy. Co kdyby náhodou. 🙂 Tento re-reading ve mně zanechal daleko hlubší, jakoby třetí rozměr, který jsem nemohla jako dítě pochopit.

Ačkoli se jedná o více než šedesát let starý kousek (první vydání vyšlo v Londýně v roce 1954), příběh neztratil nic ze své lákavosti. Poutavý a napínavý děj, čtivý jazyk a ba navíc ilustrace, které napomohou (alespoň u mě tomu tak bylo) ke zpodobnění trifidů. Někomu to ovšem může vadit, protože rád ponechá veškerou práci na vlastní fantazii. Ještě je tady jeden rozdíl. Obrovskou roli hrají v příběhu cigarety, pouzdra na cigarety, zapalování cigaret a kouření cigaret. Tohle je skutečně z jiné éry a dnes se tomuto ožehavému tématu se autoři raději vyhýbají. Jedno se ale v průběhu času nemění a to poučení, že když si člověk neví rady, má zajít do hospody.

 

Říkal jsem si, že bych jim měl ukázat, kde najdou jídlo. Ale bylo by to k něčemu dobré? Zakrátko budou beztak všechny potraviny rozebrány a co s těmi tisíci chudáků žadonících o další jídlo potom?“

 

Ich forma čtenáře vtáhne do osobní války mezi morálními dilematy a instinktem přežít. Z toho, jak rychle se bortí společenské konvence, to, co je dobré, špatné, přijatelné, mi běhal mráz po zádech. Několikrát jsem v šoku ustrnula nad chováním a osudy méně šťastných postav. Nebo jsem v šoku hleděla do prázdna a vstřebávala dojem.

Den trifidů si určitě přečtěte. Jestli vám ale můžu poradit, nečtěte si ji, pokud jste sami několik dní a nocí doma. Anebo právě pro umocnění pocitu osamění a opuštěnosti na celém světě toto vyzkoušejte. Příběh zraje jako víno.