Autor: Richard Skolek
Rok vydání:
2015
Nakladatelství: Backstage Books
Počet stran:
97

moudre-z-nebeKniha Moudré z nebe je dětským deníčkem, který je však určen dospělým čtenářům. Nenajdete zde žádnou literární uhlazenost, žádný vysoký styl, jen vyprávění malého kluka, který si nebere servítky, často odbíhá od tématu a plete páté přes deváté.

 

„Jo, a ještě mám vod mamky nařízený, že musím říct, že některý z těch věcí nejsou pravda, abyste si jako nemysleli, že je zlá nebo tak…“

 

Tedy, musím přiznat, že anotace knihu docela vystihuje a já nějak nevím, co vyplodit do recenze. 🙂

 

Do knihy se mi moc nechtělo. Přecpaná cukrovím a s tíhou zodpovědnosti, protože jsem dala slib, jsem knihu přece jen se smíšenými pocity otevřela. A velmi dobře jsem se bavila, zavzpomínala si a nasmála se. Dokonce jsem si udělala tolik poznámek, že by to mohlo vydat na samostatnou knihu. V prvé řadě mě Richard Skolek roztrhal svou předmluvou, jejíž úryvek si můžete přečíst výše (tučným písmem). A malý Ríša si mě svým komplexem z Mirka Dušína a smyslem pro to, co je dobré, co je špatné a co se považuje za rvačku, naprosto získal. A strýc Budlibák je boží.

cc by flickr/gordonramsaysubmissions

cc by flickr/gordonramsaysubmissions

Nejdříve ze všeho musím podotknout, že autor i já jsme stejně staří. Čili ročník 1987 a třicítka nám kosí spolužáky jako mor. Příští rok to čeká i nás. Takže bylo fajn (ještě takhle na konci roku) si některé věci zrekapitulovat a zavzpomínat. Mám tady pro autora pár věcí, aby si nemyslel, že je divnej. Nebo že je v tom sám. Naše léta šla stejně, takže mi spoustu věcí připomněl, něco jsme měli jinak a v něčem jsme na vlas stejní.

  1. Mě ségra nezavírala do klece, brala mě na rande s sebou. Ona s klukem „hledali kytky do herbáře“ a já se měla držet z dohledu a na zavolání se ozvat.
  2. Učitelku klavíru jste měl lepší. Ta moje pořád zarytě tvrdila, že mám držet jablíčko a vesmírný koráb ji nenapadl.
  3. Výlety jsou peklo samy o sobě, ale diáky z výletů jsou peklo dvojnásobné a chybí jim špekáčky. S tím naprosto souhlasím. Proto jsem si pořídila turistický deník. Když už někam musím, koupím si alespoň nálepku do deníčku za odměnu.
  4. Já měla z Akt X stejnou hrůzu jako z Čelistí. V obou případech mi stačila melodie a znělka.
  5. Gumídky a Malou mořskou vílu jsem taky milovala. Naprosto schvaluji i Star Trek, i když smekám nad přehledem epizod a vysílacích časů.
  6. Pogy!!! Konečně někdo, kdo si pamatuje pogy. Už jsem myslela, že jsem jediná a že jsem si jejich existenci jen vysnila nebo co. Navíc mi žádný nezůstal na památku.
  7. Naši kluci taky milovali Magicky. Furt ty karty hráli a nás holky to nechtěli naučit, že prý to není pro holky. Ale naučili nás poker, ten jsme ovšem hráli jen do doby, než jsem je obrala o všechny sirky. Pak se vrátili k Magicům bez holek.
  8. Foglarovky jsem milovala. Ale spíš Chatu v jezerní kotlině. A pak ještě jednu knihu, kterou jsem četla tajně pod peřinou, protože jsem měla už spát, ale ráno jsem ji musela vrátit. Pořád v ní hráli nějakou vymyšlenou hru a já si nevzpomenu, co to bylo. A taky jsem moc chtěla mít klubovnu a chodit do ní.

 

„…mamka mi vždycky vysvětluje, že to je hlavně tím, že se mnou byla dlouho doma, tak jsem trochu napřed, a že ty vostatní děti za to nemůžou a abych se jim nesmál, ale voni se smějou mně, že jsem tlustej, tak já se můžu smát jim, že jsou blbý, to si myslím, že je fér.“

 

Richard Skolek používá mně blízký styl psaní a je vynikající fejetonista. Deníček se jinak než ich formou vyprávět nedá. Kdyby měla kniha 300 stránek, asi bych se toho někde v polovině přejedla, ale takhle na 97 stránkách to bylo dokonalé. I s koncem, který mě hluboce zasáhl také tím, jak některé i závažné věci prožívají děti.

cc by flickr/Jan Fidler

cc by flickr/Jan Fidler

Lehký úsměv na rtech mi hrál po celou dobu čtení, ale u některých příhod jsem se opravdu smála na hlas. Například sestřino vysvětlení antikoncepce či tatínkovo zdůvodnění existence vložek, byly geniální. 🙂

Nejsem si jistá, jestli se jedná o knihu pro každého. Ne každému takové „tlachání“ o ničem vyhovuje. Ale nakonec to jistý příběh mělo – pár let ze života dítěte nevinnýma očima soudícího chování, zaběhnuté společenské konvence a charaktery dospělých. Já už mám v hlavě seznam lidí, kterým by se kniha mohla líbit. A ročníky 1986-1988 by si ji měly přečíst povinně. Nic světoborného nečekejte, ale zaručeně se dobře pobavíte a zavzpomínáte si. A taky se dozvíte, v čem je super kola, když ji blinkáte.

 

„Vo kolik by bylo na světě líp, kdyby tu byli jen tlustý lidi.“
Děkuji autorovi Richardu Skolkovi za zaslání recenzního výtisku. A přeji mnoho dobrých knih.