Rok vydání: 2018
Nakladatelství: Baronet
Počet stran:
223
Původní název: The French Parfumer
Překlad: Ivana Čejková

Angličanka Iris má už dost šedého a nudného Londýna, a tak když její přítelkyně objeví inzerát s nabídkou práce stenografky v jižní Francii, neváhá a vydává se na cestu. Ubytuje se v exkluzivním hotýlku plném zvláštních a výstředních aristokratů. Brzy zjišťuje, že nic není tak, jak si představovala. Její zaměstnavatel Hammond Brooke je záhadný muž, který skrývá mnohá tajemství. Když Iris zjistí, kdo Hammond doopravdy je, je na jednu stranu šokovaná a ohromená, ale cítí se poctěná, že pro něj pracuje.

Iris se brzy ponoří do tajemného světa výroby parfémů, do světa intrik a klamu. Postupně odhaluje pravdu a začíná si uvědomovat pravý význam slov láska, loajalita a zrada… 

Vzduch slaně voněl, cítila jsem levanduli, pomerančovníkové květy, jasmín, růže a – jahody! Vnímala jsem dokonce zemitou vůni půdy, z níž všechny ty rostliny vyrůstaly. Ta vůně byla omamná.

Na Vůni Francie jsem se moc těšila. Schválně jsem si ji schovala na období mezi jarem a létem, abych se správně navnadila na nadcházející období. Očekávala jsem lehký, voňavý románek, který by byl jako lehoučká letní jednohubka. Dostala jsem něco úplně jiného. Román Amandy Hamspon v sobě kloubí malebnost Francie, lahodné vůně a luxus s krutostí a maskou anglické smetánky i pohnutými osudy lidí, kteří přežili ne jednu, ale dvě světové války.

Věděla jsem však, že za tím výrazem se skrývá zničený muž, troska, v níž bují cosi temného, shnilého… tak jako ve většině mužů, kteří si prošli peklem ne jedné, ale rovnou dvou válek.

Hodně věcí z knihy mě zasáhlo, napsala jsem si plno poznámek, protože kniha mi mnoho dala. Opravdu jsem nečekala rok 1956, ve kterém se děj odehrával, protože z tohoto období moc „romanťáren“ nenajdete. A opravdu, tato kniha se mezi červenou knihovnu neřadí. Na to odkrývá až příliš mnoho závažných témat: poválečnou společnost, manželství padesátých let a násilí za zavřenými dveřmi – jak fyzické, tak psychické, jak ze strany mužů, tak žen – nudu v manželství, promiskuitu homosexuálů, podvody, důležitost peněz a nicotnost svazku manželského ve světle zmíněných námětů.

Kniha se věnuje i sňatku Grace Kellyové s monackým knížetem. Ve světle nedávné královské svatby (taky s americkou herečkou) jsem si musela najít, jestli je čekalo „A žili šťastně, až do smrti…“ Čím to, že tolik silných žen sňatek, nebo spíše manželství, s princem z pohádek naprosto zničilo? Sissi, Grace Kellyová, Diana…

Blesklo mi hlavou, že i přes vybrané chování člověka z vyšší společnosti a kultivované vyjadřování není pan Geraldson Brit. Bylo na něm něco zvláštního. A nejen to, že si k snídani dával chléb se šunkou.

Lehká forma deníku, kdy hodně kapitol začíná „Dnes píšu…“, „Večer proběhl…“ mi příliš nesedla. Sice je celá kniha na tomto formátu postavená a má to svůj důvod, ale vadilo mi, že bylo téměř vše z kapitoly prozrazeno hned v úvodu. Taky mě ještě mrzí poněkud useknutý konec, protože jsem se chtěla dozvědět rozuzlení některých životních příběhů. Ale tak už to asi v životě chodí – lidé nám prostě zmizí ze života a o jejich cestě, či odkud k nám přišli, se už nikdy víc nedozvíme. Proto s lidmi mluvme, ne na sociálních sítích nebo prostřednictvím aplikací, ale osobně. Poznávejme se, dokud můžeme. Třeba se toho jeden od druhého ještě dost naučíme.

cc by flickr/Sau Hee

Hlavní postava Iris během příběhu neuvěřitelně vyrostla. Ovšem nestalo se to jen tak. Pod rouškou obětavé, nenápadné a tiché ženy se skrývala silná osobnost. Vždyť přežila válku a velké životní ztráty! Dokázala se podívat do očí lidem, kteří jí ublížili, kterých se i trochu bála. Zůstávala svá, i když byla obětavá. A okolí pozorovala s ironií a jasnou myslí Elizabeth Bennetové. Dokázala soudit charaktery lidí a neštěbetat, poznat, kdy držet pusu a kdy vystoupit na obranu jiného člověka.  A pod francouzským sluncem… rozkvetla.

Pokud vám chuťově zachutnal román Čokoláda, je Vůně Francie to pravé pro vaše čichové buňky. A pokud rádi o knize přemýšlíte, a ne jen hltáte jednu za druhou, sáhněte po ní určitě taky. O lidech, kteří mají rádi slunce, Francii a anglickou smetánku, poválečnou Evropu a dobrý příběh ani nemluvě, ti by si měli tuto knihu přečíst povinně.

Amanda Hampson vyrůstala na venkově na Novém Zélandu a už od dětství byla náruživou čtenářkou. Než se totiž do jejich domácnosti vloudila televize, celá rodina po večerech četla. Pro Amandu bylo každý pátek dobrodružstvím odjet do města do knihovny a ponořit se do tajemného světa literatury. Četla vše, co jí přišlo pod ruku. Už odmala věděla, že bude spisovatelkou.
V jednadvaceti letech odjela ke strýčkovi do Londýna, kde vystudovala literaturu. Čtení a psaní jí pomohlo i v nejtěžších chvílích. Mohla tak utéct od reality a pohroužit se do světa fantazie. V roce 2005 napsala první román – The Olive Sisters – a hned slavila úspěch. Její dílo bylo dokonce v roce 2007 zfilmováno.
Dnes Amanda žije v Sydney, má tři dospělé děti a radost jí dělají tři vnoučata.

cc by Baronet

Děkuji nakladatelství Baronet za poskytnutí recenzního výtisku. Pokud vás kniha zaujala, můžete si ji pořídit na tomto odkazu.