Autor: Robert Dugoni
Rok vydání: 2016
Nakladatelství: JOTA

Počet stran: 391
Originální název: My Sister Grave
Překlad: Jan Kozák

Hrob mé sestry„Tracy Crosswhiteová dvacet let zpochybňuje fakta týkající se zmizení své sestry Sáry a následný soud s údajným vrahem. Nevěří, že Edmund House – již dříve usvědčený násilník, na něhož teď padla vina za vraždu Sáry – je skutečný pachatel. Tracy celý svůj další život zasvětí tomu, aby vypátrala sestřina vraha.
Jednoho dne jsou konečně objeveny Sářiny tělesné pozůstatky nedaleko jejich rodného městečka v pohoží Severní Kaskády ve státě Washington. Tracy je pevně rozhodnutá získat odpovědi na otázky, které ji tak dlouho trápily.“

 

„Myslíte, že by to mohla být ona, náčelníku? No přece ta holka, co se ztratila v devadesátých letech.“

 

Tohle byla naprostá pecka. Do knihy jsem se začetla od prvních stránek. Dokonce tak, že ačkoli jsem trpěla jako kůň v čekárně zubní pohotovosti, docela mi vadilo, že jsem na řadě, protože jsem po dvou hodinách čekání byla neustále v nějaké napínavé situaci. S každou další kapitolou se mi kniha líbila víc a víc. Večer jsem si asi šestkrát řekla, že už půjdu spát…a stejně jsem nešla. Nudila jsem se snad jen během soudního procesu, který by nemusel obsahovat tolik detailů a slovních bitev. Na druhou stranu smysluplná květnatost „právnických vět“ jen dokazuje autorovu znalost oboru a preciznost, protože žádný právník by bez boje, námitek a použití legislativních kliček ze soudní síně neodcházel. A tak jsem se cítila, jako bych byla soudnímu procesu přítomna. Vsadím se, že se lidé během soudního líčení občas nudí. 🙂

cc by flickr/StudioTempura

cc by flickr/StudioTempura

Díky oddělení současnosti a vzpomínek kurzívou je dějová linka naprosto přehledná a vyprávění tak neztrácí na intenzitě, protože čtenář není zmaten a nemusí se vracet. Místy jsem měla husí kůži. A od jisté chvíle mi bylo i na zvracení. Směr, kterým se příběh ubíral a kam vyústil, mě naprosto šokoval. Vyprávění bylo velice reálné a já jsem vše prožívala s Tracy i Sárou. Konec byl svižný a velice napínavý. Kniha obsahovala i jistý epilog, který se sice neobsahoval vyřešení všech věcí, které jsem si přála, ale nakonec se mi líbil, protože člověk se po 20 letech nemůže probudit a začít rovnou žít nový život. Určitá rekonvalescence je na místě. Velmi milé překvapení pro mě je ovšem to, že Tracy Crosswhiteová má ještě minimálně dvě pokračování.

 

„Tracy sjela na důvěrně známý exit. Zastavila u jediného dopravního semaforu v Cedar Grove a hleděla v zamyšlení na své rodné městečko, které jí dnes připadalo tak omšelé, uondané a cizí.“

 

Musím přiznat, že Tracy ani Sára mi nebyly ze začátku sympatické.  Tracy působila chladně a nevybočovala z řad traumatem a vinou poznamenaných. Sára byla zase moc svatá. Jak ale příběh pokračoval, začala jsem odkrývat Tracyny vrstvy, až jsem dospěla k velice sympatickému a hlavně lidskému jádru. Sářina svatost je ve vzpomínkách lidí – uběhlo přece jen dvacet let a o mrtvých by se mělo mluvit jen dobře. Skutečnost byla možná jiná a Sára byla normální člověk bez svatozáře, ale lidé si rozhodli pamatovat si to dobré. A tak se snad všichni ve skutečnosti chováme. Nebo bychom alespoň měli.

cc by flickr/Randomthoughtstome

cc by flickr/Randomthoughtstome

Doporučuji Hrob mé sestry všem milovníkům detektivek, záhad a knih. A pokud si, jako já, sundáte na čtení obálku, dostanete infarkt, protože obrázek na knize je velice…sugestivní. Knihu řadím mezi nejlepší detektivky, které jsem letos četla. Možná je z nich úplně nejlepší a já se skutečně těším na pokračování.