Autor: Lesley Pearse
Rok vydání: 2015
Nakladatelství: MOBA

Počet stran: 326
Originální název: Stolen
Překlad: Lenka Faltejsková

UnesenáDavid Mitchell nalezne jednoho květnového rána na pláži vyplavené tělo dívky v bezvědomí. Nešťastnice má na sobě zvláštní staromódní šaty, na zápěstích a kotnících pohmožděniny po poutech a bezcitně oškubané vlasy. Protože trpí ztrátou paměti a nevzpomíná si, kdo je, otisknou v novinách její fotografii s prosbou o pomoc. Pozná ji přítelkyně, s níž pracovala na zaoceánské lodi, a také bývalý spolubydlící, kadeřník Simon. Společně ji pak navštěvují v nemocnici a ona se pomalu zotavuje. Po několika dnech ji však lékař šokuje sdělením, že zhruba před třemi měsíci porodila…

 

„Lotte doufala, že když už si nikdy nebude na nic stěžovat, Fleur se uzdraví.“

 

Nesuď knihu podle obalu. U této platí toto rčení dvojnásob. Podle anotace a obalu jsem čekala, že budu číst lovestory o zotavování, jak hrdinku čekají už jen samá pozitiva a sociální jistoty a shledání se svým dítětem. Oooo, jak jsem se spletla. Takovou drsňárnu jsem fakt nečekala.

cc by flikr/William Murphy

cc by flikr/William Murphy

Prvních padesát stránek mělo slabší rozjezd a mým předsudkům to velice nahrávalo. Především autorka špatně zvládla charaktery Lottiných rodičů – chyběl jim další rozměr, působili velice ploše a ostatní se v jejich přítomnosti chovali iracionálně, nerealisticky. Neustále jim během prvního setkání vyčítali dost soukromé věci, do kterých jim vůbec nic nebylo…prostě to mohlo být zvládnuto lépe, scény působily prvoplánově. Navíc Dále mě vytáčela tím, že všem asi tak tři vteřiny po seznámení řekla, že byla Lotte znásilněná…Vy to nevíte? No byla znásilněná, bylo to hrozné… Keliška jedna. Tohle taky působilo divně. No, ale pak se román rozjel, já jsem zírala a přečetla asi tak tři sta stránek během jednoho dne.

 

„To maličké mohlo zemřít za dost ošklivých okolností. Je možné, že se jeho tělíčko nikdy nenajde a Lotte tak nikdy nenajde odpovědi, které budou třeba, aby se plně zotavila.“

 

Klobouk dolů. Lesley Pearse se vlka nebojí! Vůbec ne. Ať už se jedná o názor na 11.září, se kterým plně souhlasím, nebo vláčení hlavní hrdinky bahnem. A že ho bylo. Fakt mazec. Neustále (po dobu tak dne a půl, co jsem knihu četla, četla se totiž sama) jsem cítila potřebu všem v okolí vykládat, co se v knize děje a jak jsem v šoku. Večer jsem pak nemohla spát, čehož jsem v půl čtvrté ráno, když jsem chystala dceři mléko, těžce litovala. Ale co už. Stálo to za to!

houpačky-unesená

Knížku vřele doporučuji. Je psána živě, jsou v ní okamžiky, které vám zlomí srdce, jako mě. Obsahuje několik časových linek a ty jsou zvládnuté perfektně. Krásně navazují jedna na druhou. Já se teď chystám na Společnici od stejné autorky a nemůžu se dočkat. Pro vás to znamená, že během pár dní si o ni také budete moct přečíst tady. Zatím se mějte. 😉