Rok vydání: 2016
Nakladatelství: Euromedia Group – Ikar
Počet stran:
373
Původní název: Deadline
Překlad: Marie Válková

ReportérDawson Scott, uznávaný reportér, se právě vrátil z Afghánistánu a doslýchá se od svého informátora z FBI, že se objevily nové informace o případu, který začal už před čtyřiceti lety. Ví, že by z toho mohla být mimořádná reportáž, a když začne zkoumat okolnosti, upoutá ho mladá vdova Amelia, která je s tímto případem spjatá. Pak je zavražděna chůva jejích dvou malých synů a dochází k zásadnímu obratu. Dawson se pouští po stopě unikající zločinecké dvojice a odhaluje překvapivé tajemství… Napínavý i vášnivý román je příběhem o lžích, které říkáme sami sobě, abychom přežili, a o nemožnosti skutečně uniknout vlastní minulosti.

 

Brzy se ten zchátralý dům zaplnil lidmi a každý se věnoval specializované práci. Headly se ocitl znovu v ložnici a stál vedle koronera, který čichal ke skvrně na špinavé matraci. Headlymu připadalo, že tam někdo navíc ke značnému krvácení ještě močil. „Moč?“
Koroner zavrtěl hlavou. „Myslím si, že je to plodová voda.“

 

Zdá se to jen mně nebo šlo nakladatelství Ikar s kvalitou dolů? Posledních pár knih od tohoto nakladatelství mě velice zklamalo. A to jsem si je opravdu ráda kupovala a těšila se na čtení. Zpočátku jsem si myslela, že mi vadí překlad. Postupem času jsem upravila názor. Ano, překlad je kostrbatý, ale překladatel je do textu ponořený a tak si nemusí některé věci uvědomovat. Co selhává, je záchranná síť korektora a redaktora.

cc by flickr/Ross Crae

cc by flickr/Ross Crae

Do čtení jsem se musela nutit a bylo to doslova peklo pro mé oči. Nadbytek (až bolestný) zájmen a trpného rodu, kostrbatých souvětí („Jeden agent z Úřadu pro kontrolu alkoholu, tabáku zbraní a výbušnin schytal kulku do stehna, a podle toho, jak krvácel, byly obavy, že střela zasáhla stehenní tepnu. Sice se nedalo odhadnout, v jakém rozsahu, ale v každém případě to bylo život ohrožující zranění.“ Toto je přesná citace – i s chybějící čárkou), šílená slovní spojení jako „každou jednotlivost“ a chybějící interpunkce a písmenka („nechat si narůst plnovou“).

Sečteno a podtrženo, kdo je viníkem a pustil něco takového do tisku? Nejraději bych si nechala vrátit peníze. Práci nakladatelství hodnotím jedním slovem: odfláknutá.

 

Bude to pro něho dobré, když se spřátelí s ostatními chlapci a bude se věnovat tomu, co dělají oni. Baseballu a ostatním věcem. Ale i tak, když jsem ho musela naposledy pustit z náruče, myslela jsem, že umřu. Žádná matka by ničím takovým neměla projít.

 

Ke knize samotné. Pamatuju si, jak jsem před snad deseti lety četla Večeři v horách a byla jsem nadšená. Moc se mi líbila psychologie postav a jejich vykreslení. Nevím, jestli nemá autorka čas si s knihou pohrát, nebo jsem se já poněkud „vyčetla“, ale teď jsem chtěla bušit hlavou do zdi. Kniha je ukecaná. Seškrtala bych ji tak o 70 stran. Amelia s Dawsonem mě vůbec nevzali… jejich vášeň jsem opravdu necítila. Co se stalo se všemi autorkami osvědčených klasik, jako právě Sandra Brown, Julie Garwood a Jude Deveraux? Byly ve svých žánrech dobré. Proč musí řešit vraždy, psát o agentech FBI a podobných věcech? Moc jim to nejde.

cc by flickr/Ales Motyl

cc by flickr/Ales Motyl

Víc než současnost se mi líbil příběh Flory a odkrývání minulosti v denících. Jisté aspekty mě šokovaly, vryly se do mě a tím víc mě rozčiluje, že vynikající potenciál nápadu a momentu překvapení byl utopený ve změti zbytečnosti, nesmyslnosti a odfláknutosti. A dotaz k logice celé knihy: Která milující matka nechá děti tak často i přes noc u cizích lidí, když je v okolí nebezpečí, aby mohla zkontrolovat týpka, co zná maximálně dva týdny, popřípadě strávit noc s manželkou kmotra zmíněného týpka? Odpověď: Žádná, nebo není milující jak tvrdí.

Ani nevíte, jak ráda bych napsala, že knihy Sandry Brown doporučuji k přečtení, protože tomu tak vždycky bylo. Ale tohle nejde. Reportéra raději nečtěte, neboť hrozí, že si pokazíte češtinu. A teď držme minutu ticha za kvalitně vydávané knihy.