Jodi Picoultová – Čas odejít

Autor: Jodi Picoultová
Rok vydání: 2015
Nakladatelství: IKAR
Počet stran: 454
Originální název: Leaving Time
Překlad: Alexandra Fraisová

Jenna Metcalfová se nikdy nevzdala naděje, že jednou najde svoji matku Alici. Ta totiž zmizela, poté co v rezervaci udupal její kolegyni slon. Jenna byla tehdy ještě maličká, přesto celé ty roky touží matku najít. Nevěří totiž, že by ji jen tak opustila.
Jediný člověk, který by třináctileté děvče mohl nasměrovat na správnou stopu je její otec, jenomže ten po zmizení své ženy skončil na psychiatrii. Jenna jde za vědmou, najme si soukromého detektiva…zkouší zkrátka cokoliv, jen aby celé záhadě přišla na kloub.

„Ať se snažíme sebevíc, ať sebevíc chceme…, některé historky prostě dobrý konec nemají.“

Tato slova z úvodních kapitol knihy se mi vryla do paměti. Kdybych jen tušila, jak vážně je autorka myslí. Jody Picoultová je citová sadistka. Hodí čtenáře do pračky a vyplivne ho naprosto vymáchaného. Čas odejít a jeho 454 stránek jsem zhltla během necelých 30 hodin (bylo by to dřív, kdybych neměla jiné povinnosti). Každou volnou chviličku jsem četla. Ještě stránku, ještě kapitolku. A pak jsem se začínala bát, že když otočím stránku, narazím na kapitolu s názvem Alice, protože ve vzduchu bylo cítit, že se stahují zlověstná mračna a já jsem tušila, kam směřují, a přesto jsem četla dál. Hohó, kterak jsem se spletla. Konec mě naprosto šokoval. Knihu jsem dočetla včera o půlnoci. Dnes za to trpím. Nejen, že mi rozervala srdce na tisíc malých kousíčků, ale mám i děsné kruhy pod očima. Až mi příště zase švagrová řekne, že si něco musím přečíst, že u toho bulila jak želva, pošlu ji do háje.

cc by flickr/Megan Coughlin

Čas odejít je jedna z těch knih, které můžete přečíst jen jednou, protože jinak přijdete o kouzlo a moment překvapení. Troufám si tvrdit, že knížku znovu do rukou nevezmu ani po deseti letech s myšlenkou: „Tu jsem dlouho nečetla, už ani nevím, o čem to je.“ Budu si to pamatovat. Jestli ne kvůli strhujícímu příběhu, tak kvůli slonům, jejich příběhům, mrtvým mláďatům a úžasnému slohu Jodi Picoultové. Knížka je opravdu velmi čtivá od prvních vět. Než jsem se rozkoukala, bylo prvních 100 stránek pryč. Postavy jsou neotřelé, živé a zajímavé. A je vidět, že si autorka dala obrovskou práci s výzkumem, než se do psaní pustila.

„Slonice, jejíž mládě už dávno není žádné miminko, se pořád dokáže rozzuřit, když je mladý v nesnázích.
Jednou matka, navždy matka.“

Jedná se o druhou knihu od Jodi, kterou jsem četla. Pokud bych nejdřív četla tuhle a teprve pak Lásku mezi písmenky, asi bych z Lásky byla zklamaná. Tohle byla pecka. Jenna je číslo, kvítek a velice vyspělá osobnost. Její babička má neuvěřitelnou sílu. Serenity je báječná, šáhlá, nebojí se duchů a její postavu jsem si zamilovala ze všech nejvíc. Virgil je báječně sarkastický. Alice se snaží skloubit manželství s nemocným člověkem, mateřství a slony. Ne vždy se jí to daří úspěšně, ale i tak je úžasná máma. Kniha je vyprávěna ze čtyř úhlů pohledu – Jenna, Alice, Virgil a Serenity. Všechny jsou pro celek důležité. Neskutečně mě ale vytáčelo, že se vždy se změnou úhlu pohledu se změnil i font písma. Odvádělo mě to od čtení. Bohatě stačí velký tlustý nadpis se jménem postavy na začátku každé kapitoly.

cc by flickr/Paval Hadzinski

Když nad tím tak uvažuji, vůbec se na švagrovou nezlobím, že mi knížku přinesla až pod nos se slovy: „Tohle si prostě musíš přečíst.“ Měla pravdu. Řadím knihu mezi to nejlepší, co jsem letos četla. Možná je to jedna z nejlepších knih vůbec. Vím, že už si ji nikdy nepřečtu. Ale jako Pevné pouto, nemusím. Zůstane se mnou i po letech, hluboko v mém srdci. Takže lidi, všichni na dálku, jak čtete tyto řádky: „Tohle si prostě musíte přečíst.“