Rok vydání: 2014
Nakladatelství: Filip Jan Zvolský – Ós Temporum
Počet stran:
144
Neuvěřené povídkyVěřte nevěřte, všech třiapadesát povídek vzniklo ve vlaku na cestě mezi Prahou a Čelákovicemi a jsou natolik neuvěřitelné, že je rovnou nazývám „Neuvěřené“. Většina z nich totiž obsahuje jevy lehce nadpřirozené nebo spíš nepřirozené a neuvěřitelné. Ze zcela všedních situací ve světě plném normálních lidí ve skutečném prostředí se často z řádku na řádek dostáváme do světla lehce nevšedního, kde se mísí humor s absurdnem, reálno se surreálnem, všednost s nevšedností a sny se svým naplněním. Jsou zde porušovány všechny zákony, od přírodních, přes etické až po to, co velí zdravý selský rozum. Většinou pak z dobrých důvodů. Z důvodu čtenářova pobavení, ale i pohnutí a zamyšlení. Proto doufám, že vyznění povídek a jejich poselství je z tohoto a ne jiného světa, neboť z výprav do „neuvěřena“ se vždy rád vracím k „všednodennu“. Tak, jako se stále rád vracím vlakem z Čelákovic do Prahy.

 

Jaro!
Království za věčné jaro! Za ty chvíle, kdy se krátí sukně a prodlužuje se den.

 

Na povídkové knihy moc nejsem. Snad protože mě mrzí, když nějaká krátká, která mě zajímá a baví, náhle skončí, a já musím začít jinou, třeba ne tak dobrou. Když mi ale můj dávný kamarád nabídl, jestli bych si nechtěla přečíst jeho povídkovou knížku, neváhala jsem ani minutu.

cc by Filip Jan Zvolský/Kočkoběh světa

cc by Filip Jan Zvolský/Kočkoběh světa

A dobře jsem udělala. Fantaskní a malebný styl Filipa je mi velmi blízký. Atmosféra uvěřitelného nadpřirozena na mě dýchala z téměř každé povídky. Objevila jsem kousky zdařilejší, jiné méně. Velice se mi líbily Žraut, Hamlet, Ropa civilizací, Špunt v kolejišti, Fantasté (srdéčko mi ustrnulo nad osudem Pluta… sama vlastním tričko s nápisem „It’s okay Pluto, I’m not a planet either.“), Nemocná země a Múza spisovatelka.
Povídka Děti nosí průvodčí mi málem zlomila srdce.

 

A pak se to stalo. Dívka se proměnila v kapku. NA lavičce seděla obří průzračná krůpěj a z očí se jí řinuly docela malé dívky. Byly krásné jak luční víly a jen co se dotkly země, ta zazvonila jako andělské zvonění.

 

Povídky jsou lehce filozofické, místy až intimního rázu. Tvář mi zdil ruměnec, protože autora znám. 🙂 Filip odhalil svou duši a ukázal světu své vnitřní dítě, které pozoruje dění kolem sebe nevinnýma, lehce zastřenýma očima. Šokujícím odhalením pro mne bylo, že je zatížen na kočky. Přeberte si to sami.

Neuvěřené povídky vydával vlastním nákladem a o to víc oceňuji, jak si s knihou pohrál. Je krásně gramaticky správně, našla jsem pouze jeden překlep. Navíc je kniha doplněna vlastními ilustracemi, které přesně podtrhují autorovu myšlenku a dodávají povídkám sílu. U ilustrace nazvané Tělovýchova jsem, díky kontextu, málem padla smíchy.

cc by Filip Jan Zvolský/Tělovýchova

cc by Filip Jan Zvolský/Tělovýchova

Vzhledem k faktu, že psal povídky cestou vlakem z Prahy do Čelákovic (jejíž trasu jsem sama měla tu čest si jednou projet), mě věta: „Stála tě nemálo peněz za jízdenky.“ (myšleno kniha) dorazila. Opravdu jsem se dobře bavila. Díky Filipe.

Filip Jan Zvolský (17. 5. 1978) vystudoval Divadelní vědu na FFUK a Tvorbu textu a scénáře na VOŠ a Konzervatoři Jaroslava Ježka. Pracoval jako redaktor v ČRo Regina a jako pedagog na Vyšší odborné škole herecké. Hraje a režíruje ve vlastním, převážně autorském, Divadle APROPO a jako příležitostný režisér působí i na jiných scénách. Spoluzaložil a provozuje Muzeum pražských pověstí a strašidel a Muzeum alchymistů a mágů staré Prahy. Zahájil několik tradic, jako jsou každoroční Pašije a Živý Betlém na Pražském hradě, Průvod pražských strašidel, happening Sen svatojánského vršku a festival Divadlo v Kotcích. Má za sebou několik výstav svých perokreseb a kreslenými vtipy přispíval do Mladého světa. Vydal také knihy Tajemství pražských půlnocí aneb Strašidla a pověsti staré Prahy, Človíček v trojobalu a hru Jidáši, kam jdeš?

Děkuji Filipovi za poskytnutí recenzního výtisku a přeji mu mnoho autorských úspěchů do budoucna.