Rok vydání: 2017
Nakladatelství: Jota
Počet stran:
325
Původní název: Diamond Dove
Překlad: Jaroslava Novotná

Diamantová holubiceRebelka Emily Tempestová se od puberty toulala po celém světě – studovala, cestovala, pracovala…, a nikde doopravdy nezakotvila a nenašla klid. Proto se vrací do Měsíčního údolí, australské osady, kde kdysi strávila dětství. I když je její otec běloch, cítí se součástí domorodého světa své matky a vnímá skutečnost magickým pohledem těch, jimž tato země odedávna patřila.

Krátce po jejím příjezdu do tábora je zavražděn dávný přítel a kmenový vůdce Lincoln a viník je okamžitě k mání: podivín Blakie, až příliš horlivý ochránce tradic a strážce posvátných míst. Podle všeho je Lincolnova smrt rituální vraždou, trestem za porušení kmenových zákonů, a policie z blízkého městečka hodlá případ uzavřít. Emily však brzy začne pochybovat a zjišťuje, že skutečný motiv k vraždě je docela jiný.

 

„Ehm, dobrý den,…“ zavolala jsem. Můj hlas dozněl bez odezvy.
Jediný tvor, jenž projevil upřímný zájem, byl pes – opelichané psisko s uslzenýma očima a čenichem jak nedopalek doutníku se pomalu přikradlo k vozu a začalo očichávat kola.

 

Ze všeho nejdřív musím pochválit práci odvedenou nakladatelstvím Jota. A to především na obálce, která je nádherně plastická a barevná a prostě úžasná a ze srovnání s australským originálem vychází vítězně. Strávila jsem hodné chvíle jejím prohlížením a hlazením. Povedl se i překlad a žádná chyba mě nepraštila do očí.

Australské redaktory už až tak moc chválit nemůžu, protože si myslím, že měli autora více směrovat, aby tolik neodbíhal do nepodstatné minulosti a několikrát neopakoval již známá fakta. Bohužel nemůžu s klidným srdcem napsat, že by se jednalo o neskutečnou pecku, která mi nedala spát. Nemůžu ale napsat ani, že by byla vyloženě špatná. Můj vývoj při čtení byl následovný:

  1. Je to zvláštní, takové pěkně exotické.
  2. Moc mě to baví.
  3. Ježiš, to je nuda.
  4. Wow, to je boží.
  5. Docela krvák, ty jo.
  6. Nemastný, neslaný dojem.
  7. Nakonec to nebylo tak špatné.

 

cc by flickr/ Jurassic Blueberries

cc by flickr/ Jurassic Blueberries

Jednalo se o mou první knihu s aboriginal tématikou. Nejsem moc čtenář afrických dobrodružství, tak jsem si řekla, že zkusím poušť australskou. A nakonec mě části z buše bavily z celé knihy nejvíce. A přitom pasáž odehrávající se ve městě by nebyla až tak špatná, ale autor často zabíhal do přílišných detailů z minulosti a přidával postavy, které mi splývaly, a cítila jsem se zahlcena nepodstatnými věci, nemohla jsem se soustředit na to důležité a kniha mě dvakrát málem uspala.

 

„Prohlížela jsem si zuhelnatělou mrtvolku zubící se z popela. Prokrista, kočka, doprčic! To už je pěkně dávno, kdy jsem jedla naposledy kočku. No co, usoudila jsem, nemůže to být horší než ta šlichta, kterou jsem musela přetrpět v motorestech cestou sem.
Nebylo to horší. Trochu šlachovité, trochu tučné, trochu… no kočkaté, ale zvládla jsem to.“

 

Po nadšeném začátku jsem se trošku trápila až do strany 100, kdy jsem měla pocit, že se příběh skutečně rozjíždí a od strany 150 jsem byla skutečně začtená. Objevil se totiž Džoudžou (ach jo, já jsem fakt nemožný shipper) a to je chlapák jak hrom a jeho techtle mechtle s Emily jsou takové krásně lidské a drsnější a mají v sobě chemii, o které se některým „erotickým“ knihám může jen zdát.

Adrian Hyland zúročil svoje znalosti místních komunit a sepsal spíše studii místního života s kriminální zápletkou. Uznávám, že musel představit prostředí, mentalitu a zvyky místních domorodců, aby čtenář pochopil zápletku, motivy a jednání určitých postav. (ale pokud byste se mě zeptali, nemusel na to jít tak zeširoka 🙂 )

 

cc by flickr/Peter Pikous

cc by flickr/Peter Pikous

Z každé stránky knihy se sypal rozžhavený pouštní písek a mě se moc líbilo, s jako divokostí a volností mohou místní děti prožít své dětství. Jaký osud čeká na místní usedlíky po příchodu puberty a aktivního života, je věc druhá. Ale hlavní hrdinové jsou šťastnými majiteli vzpomínek, které jim nikdo nevymaže. A já bych knihu dala přečíst některým biomatkám, které mají sklony uzavírat své děti do sterilních bublin.

Určitě doporučuji knihu k přečtení, pokud máte rádi exotická místa naší planety. Vzhledem k osobní zkušenosti autora se můžete naučit něco o mentalitě, výchově, vztahu k tělu i intimitě australských Aboriginců. Doporučuji, i pokud probíráte v angličtině Austrálii, můžete učitelce vytřít zrak. A pokud máte rádi krimiromány, určitě by vám v knihovně chybět neměla – detektivek z Evropy a Ameriky jsou tuny, ale z australské pouště znám jen tuhle.

Adrian Hyland se po studiích na Melbournské univerzitě přestěhoval do australského vnitrozemí Severního Teritoria a deset let zde působil v organizacích pro rozvoj domorodých komunit. Jeho Diamantová holubice získala v roce 2007 prestižní australskou cenu Neda Kellyho. V roce 2010 vydal další pokračování s amatérskou vyšetřovatelkou Emily Tempestovou, Gunshot Road. V současné době učí na Melbournské univerzitě. (viz. Informace na obalu knihy)

 

JotaDěkuji nakladatelství Jota za poskytnutí recenzního výtisku. Pokud vás kniha zaujala, můžete si ji pořídit přímo od nakladatele na tomto odkazu.